Originál článku publikován ZDE: 22. září 2025

Úryvek z knihy REPORTÁŽ: Eseje o novém světovém řádu

Poslechněte si článek v audio verzi (namluveno strojově):

Rychle. Co se vám vybaví, když se řekne „pořádek“?

Pokud jste jako většina lidí, první věc, která vám přijde na mysl, je „zákon a pořádek“ – staré přísloví, které symbolizuje spravedlnost a bezpečnost v dobře regulované společnosti. To není žádné překvapení. Koneckonců, naléhavá potřeba obnovit „zákon a pořádek“ je každý den vyvolávána mnoha politiky v mnoha zemích po celém světě. A pokud nic jiného, tato fráze se vryla do myslí televizních diváků od uvedení právnického seriálu Law & Order (Zákon a pořádek) v roce 1990.

Lidé se smyslem pro politiku – mezi nimiž jsou nepochybně i čtenáři této knihy – si pravděpodobně vybaví „Nový světový řád“, frázi, kterou popularizoval prezident George H. W. Bush ve svém dnes již nechvalně známém projevu z 11^. září (1990).^[1] Nový světový řád, známý pod zkratkou NWO, má ve skutečnosti pestrou minulost, která sahá až do období po první světové válce, do éry Wilsonovy diplomacie^[2] a do stejnojmenné knihy H. G. Wellse z roku 1940.^[3]

Výzkumníci esoteriky mohou dokonce spojovat slovo „řád“ s latinským Ordo Ab Chao, neboli „řád z chaosu“, což není náhodou motto 33^.stupně skotského rituálu zednářství.^[4] Není náhodou, že „pořádek z chaosu“ dokonale popisuje terorismus pod falešnou vlajkou a jiné metody manipulace veřejného mínění, které provádí hrstka vlivných osob, které jsou v pozici, kdy mohou způsobit chaos za účelem prosazení svého předem stanoveného „řádu“.

Ale ať už diskutujeme o „zákonu a pořádku“, „novém světovém řádu“ nebo „pořádku z chaosu“, nakonec mluvíme o tom samém: o „pořádku“ založeném na hierarchickém pohledu na společnost, ve kterém zákonodárci a jejich korporátní kumpáni usilují o regulaci, zákaz, manipulaci, omezení a kontrolu jednání mas.

Co kdybych vám řekl, že existuje zcela odlišný koncept společenského řádu – takový, který nejenže odmítá hierarchický „řád“, ale dokonce vyvrací koncept kontroly shora dolů? Takový koncept existuje a nazývá se „spontánní řád“.

Hierarchický model kontroly uspořádává společnost do pyramidové struktury, kde pravidla a předpisy diktované „elitou“ na vrcholu jsou vnucovány masám na spodku byrokratickou třídou uprostřed. Spontánní řád naopak předpokládá, že společnost nejlépe funguje jako decentralizovaná síť svobodných jednotlivců účastnících se dobrovolných interakcí.

Princip spontánního řádu existuje pravděpodobně již od 4. století př. n. l., kdy čínský filozof Zhuang Zhou přišel s myšlenkou, že „dobrý řád vzniká spontánně, když se věci nechají být“ ^([5]).Dále jej rozvinuli skotští intelektuálové osvícenství v^18.století ^[6]a v^19.století myslitelé jako Frédéric Bastiat.^[7]Teprve ve 20^.století však byla teorie spontánního řádu pojmenována, kodifikována a popularizována rakouským filozofem a ekonomem F. A. Hayekem.

Ve svém článku z roku 1966 „The Principles of a Liberal Social Order“ (Zásady liberálního společenského řádu) Hayek popsal spontánní řád takto:

Ústředním konceptem liberalismu je, že při prosazování univerzálních pravidel spravedlivého chování, chránících rozpoznatelnou soukromou sféru jednotlivců, se vytvoří spontánní řád lidských činností, který bude mnohem komplexnější, než jaký by kdy mohl být vytvořen záměrným uspořádáním. ^[8]

V běžné angličtině je Hayekovo pozorování zároveň až trapně jednoduché a překvapivě hluboké: společenský řád, který vzniká na základě svobodné volby jednotlivců jednajícího v zájmu ochrany svých vlastních zájmů, bude vždy bezpečnější a komplexnější než jakýkoli racionálně uspořádaný, centrálně řízený systém.

Abychom pochopili, proč tomu tak je, podívejme se na geniální esej Leonarda Reada z roku 1958 s názvem „Já, tužka“, ve které obyčejná tužka vypráví o nečekaně složitém procesu, kterým prochází při sestavování a výrobě ze svých složek:

Já, tužka, i když se zdám být jednoduchá, si zasloužím váš obdiv a úctu, což se pokusím dokázat. Ve skutečnosti, pokud mi porozumíte – ne, to je od kohokoli příliš mnoho – pokud si uvědomíte zázračnost, kterou symbolizuji, můžete pomoci zachránit svobodu, kterou lidstvo tak nešťastně ztrácí. Mám pro vás hlubokou lekci. A mohu vás ji naučit lépe než automobil, letadlo nebo myčka nádobí, protože – no, protože se zdám být tak jednoduchá. (^[9])

Ústřední myšlenkou eseje je, že ačkoli se tužka jeví jako jednoduchá, „ani jeden člověk na této zemi neví, jak mě vyrobit“.

Proč ne? Protože výroba tužky není jedno- nebo dvoukrokový proces sestavení několika místně získaných materiálů v továrně, ale celosvětová operace zahrnující těžbu cedru v Oregonu, těžbu grafitu na Cejlonu, sběr jílu z Mississippi, sklizeň řepky v Indonésii a sběr desítek dalších přírodních zdrojů z podobně vzdálených míst.

Každý z těchto produktů musí být poté připraven svým vlastním způsobem. Cedrové kmeny jsou přepravovány stovky kilometrů od lesa, kde byly vytěženy, aby byly nařezány, vysušeny v peci, obarveny, navoskovány a znovu vysušeny v peci. Jíl se rafinuje pomocí hydroxidu amonného ( ), smíchá se s grafitem a sulfonovaným lojem a peče se při teplotě 1 000 stupňů Celsia, než se ošetří horkou látkou složenou z kandelilového vosku z Mexika, parafínového vosku a hydrogenovaných přírodních tuků. Olej z řepky se nechá reagovat s chloridem sírovým a smíchá se s různými pojivy, vulkanizačními a urychlujícími činidly.

Ačkoli se tento recept na výrobu tužky může zdát matoucí, jedná se pouze o částečný seznam složek, který jen povrchně popisuje, co všechno je zapotřebí k koordinaci sestavení těchto ingrediencí. Stačí si představit všechny lidi, kteří se podílejí na těžbě a přepravě grafitu pro jádro tužky. Patří mezi ně nejen horníci, kteří těží grafit na Cejlonu, ale také ti, kteří vyrábějí jejich těžební nástroje… a ti, kteří vyrábějí papírové pytle, v nichž se grafit přepravuje… a ti, kteří vyrábějí provázky na svazování papírových pytlů… a ti, kteří nakládají pytle na lodě k přepravě… a ti, kteří vyrábějí samotné lodě.

Pak jsou tu kapitán a posádka lodi, správci přístavů a strážci majáků, kteří lodě navádějí do cíle, řidiči nákladních vozidel, průvodčí vlaků a piloti letadel, kteří přepravují materiály do továrny, nemluvě o zaměstnancích v odvětví služeb, kteří všem těmto pracovníkům dodávají jídlo, oblečení a další nezbytnosti. A to je jen grafit.

Nakonec je opravdu ohromující uvažovat o složitosti výroby tužky. Jistěže nikdo nemůže všechny tyto činnosti podrobně rozepsat a sledovat, natož je všechny řídit. A přesto vše probíhá bez problémů a každý rok se vyrobí miliony nových tužek, které používají lidé ze všech společenských vrstev v každém koutě světa. Důkazem toho je „jednoduchá“ malá tužka, která leží na vašem stole.

Poučením z Readova eseje je, že i když se to může zdát kontraintuitivní, extrémně složité operace nevyžadují žádný organizační orgán, který by je řídil. Vzhledem k omezenosti našich znalostí by takový orgán ani nemohl existovat. Jak dokazují tyto složité operace, existuje spontánní řád.

Ačkoli je Readův pohled na složitost zajímavý, stále není jasné, do jaké míry lze tento pohled rozšířit nad rámec výroby tužek. Podívejme se tedy na jiný příklad něčeho, co používáme každý den: automobily.

Statistiky ukazují, že řízení automobilu je jednou z nejnebezpečnějších činností, které každý den vykonáváme^.([10]) Pro mnoho z nás, kteří jsme zvyklí na myšlenku shora řízeného systému zákonů a předpisů, je představa odstranění semaforů, rychlostních limitů, značení jízdních pruhů a dalších zařízení vymezujících „pravidla silničního provozu“ šílená. Pravidla silničního provozu přece zajišťují plynulý provoz, ne? Odstranění těchto nařízení by jistě vedlo ke zvýšení počtu nehod, ne?

Věřili byste, že je tomu právě naopak? Je to pravda. Pokaždé, když byly v městech po celém světě odstraněny dopravní omezení, výsledkem byly bezpečnější ulice – nemluvě o dalších výhodách, jako je zkrácení doby dojíždění a zdvořilejší, méně stresovaní řidiči a chodci.

Pokud tomuto tvrzení nevěříte, zvažte, co se stalo v anglickém městě Portishead, kde byl experiment se zrušením semaforů na klíčové křižovatce tak úspěšný, že se obyvatelé města rozhodli jej učinit trvalým.^[11] Portishead není žádná náhoda, ale jen jedním z mnoha příkladů rostoucího množství důkazů, že ideologie navrhování silnic známá jako „sdílený prostor“ skutečně funguje ve prospěch všech. ^[12]

Opírající se o principy spontánního řádu, zastánci sdíleného prostoru předpokládají, že zvýšení „rizikovosti“ silnic ve skutečnosti zvyšuje jejich bezpečnost. Místo toho, aby řidiči museli dodržovat neosobní a nepružné pravidla silničního provozu (značky, semafory a značení), vyžadují silnice bez těchto předpisů, aby se řidiči domlouvali přímo s ostatními řidiči. Namísto toho, aby řidiči vnímali ostatní účastníky silničního provozu jako pouhé překážky mezi nimi a dalším zeleným světlem, jsou nyní nuceni vnímat ostatní účastníky silničního provozu jako skutečné lidi a komunikovat s nimi.

Hans Monderman, nizozemský dopravní projektant, který byl jedním z průkopníků tohoto přístupu k přehodnocení silnic, vyvinul více než 100 plánů sdíleného prostoru v provinciích Friesland, Groningen a Drenthe. O současném systému, ve kterém jsou široké silnice pokryty množstvím značek, které mají regulovat a řídit každou akci řidiče, řekl: „Všechny tyto značky říkají automobilům: ‚Toto je váš prostor a my jsme zorganizovali vaše chování tak, že pokud se budete chovat tímto způsobem, nic se vám nemůže stát.‘ To je špatný přístup.“

Monderman také věřil, že stávající systém degraduje a dehumanizuje řidiče a zároveň je klame falešným pocitem bezpečí. „Když s lidmi zacházíte jako s idioty, budou se chovat jako idioti,“ argumentoval.^[13] A naopak: když s dospělými zacházíme jako se schopnými, nezávislými lidmi, ve většině případů se této výzvě postaví a budou se podle toho chovat.

Sdílený prostor není pouhým snem; již byl zaveden v mnoha městech po celé Evropě, od Ipswiche v Anglii přes Ejby v Dánsku až po Ostende v Belgii a Makkinga v Nizozemsku.^[14] Výsledkem je dramatický pokles počtu nehod napříč celou oblastí, a to i přesto, že se výrazně zkrátila doba dojíždění. Zdá se, že když jsou řidiči ponecháni, aby se s ostatními domlouvali o prostoru na neomezených silnicích, chovají se jako dospělí, a z jejich zdvořilosti vzniká určitý druh řádu.

Může nás však spontánní řád řídit i v jiných situacích, dokonce i v těch, kde je kriminalita normou? Koneckonců, jedna věc je zavést spontánní řád na silnicích, ale zcela jiná věc je zavést jej v institucích, jejichž úkolem je chytat, usvědčovat, odsuzovat a zavírat zloděje, násilníky a vrahy. Je tedy možné zacházet s trestanci jinak, než jak to dělá náš současný systém? Můžeme nahradit zákonodárce a strážce zákona, právníky a soudce, vězeňské dozorce a stráže decentralizovaným, nehierarchickým a neautoritářským systémem spravedlnosti? Jak by takový systém vypadal a jak by fungoval?

I v tomto případě se myšlenka dát volný průchod spontánnímu řádu může jevit jako absurdní, ale pouze proto, že jsme byli podmínění věřit, že současná struktura zákonodárných sborů, soudů, policejních útvarů a věznic je jedinou účinnou formou spravedlnosti. V rámci zavedeného systému jsme se rozhodli, že „zákon“ je cokoli, co je schváleno zákonodárci, potvrzeno soudci nebo ověřeno policií. Rozhodli jsme se také, že jediným možným způsobem, jak dosáhnout spravedlnosti za jejich zločiny, je uložit pachatelům pokuty, uvěznit je na stanovenou dobu nebo je přinutit k výkonu „veřejně prospěšných prací“.

V rozporu s naším obvyklým systémem odvetné spravedlnosti však existuje zcela odlišná koncepce jurisprudence – založená na takzvané „restorativní spravedlnosti“. V rámci restorativní spravedlnosti jsou oběti a členové komunity vyzváni, aby se sešli a rozhodli, jak chtějí naložit s pachatelem, který ublížil jim jednotlivě a tím ublížil i společnosti.

Na rozdíl od restriktivního systému odvetné spravedlnosti, v němž je konečným výsledkem každého úspěšného stíhání předepsaná pokuta nebo trest odnětí svobody, model restorativní spravedlnosti otevírá možnost široké škály výsledků. Co kdyby například oběti loupeže společně s porotou složenou z členů komunity rozhodly, že pro všechny bude výhodnější konfrontovat pachatele a vést s ním dialog, než ho na „X“ let zavřít do vězení? Jinými slovy, proč nedat obětem trestných činů možnost vyjádřit se k tomu, co se stane s jejich pachateli?

Stejně jako v našich předchozích příkladech se může zdát, že nechat v trestním systému fungovat spontánní řád je protiintuitivní. Ukázalo se však, že proces restorativní justice zanechává u obětí méně posttraumatického stresu a méně touhy po pomstě než justice retributivní. Navíc restorativní metoda snižuje pravděpodobnost recidivy u násilných pachatelů ve srovnání s těmi, kteří procházejí tradičními soudními řízeními.(^[15]) Tento proces se s velkým úspěchem používá doslova po celém světě, od nebezpečných slumů v brazilských městech(^[16]) přes havajské programy rehabilitace vězňů(^[17]) až po rostoucí počet škol.(^[18])

Zmínili jsme způsoby, jakými mohou ekonomický systém, silniční síť a soudní systém těžit ze spontánního řádu. V každém z těchto případů jsme dokázali, že k udržení „řádu“ nejsou zapotřebí centrální plánovači a oslavovaní „zákonodárci“.

To neznamená, že můžeme přes noc přejít z vysoce centralizované společnosti na zcela decentralizovanou. Celý život jsme byli programováni k interakci s ostatními prostřednictvím zákonů, pravidel a postupů vytvořených naším shora řízeným, federalizovaným systémem vlády. Bude zapotřebí mnoho deprogramování, abychom objevili, jak jednat s našimi bližními bez takových institucí shora řízené kontroly. Ale je to možné.

Ve skutečnosti stojíme na prahu přechodu od závislosti – závislosti na „mamince“ vládě, která nám utírá zadky, „tatínkovi“ vládě, která rozdává tresty, a „velkém bratrovi“ vládě, která sleduje každou naši interakci – k nezávislosti, protože se učíme, jak si sami vládnout a udržovat pořádek. Dokončení tohoto přechodu nebude snadné a konečný výsledek nebude utopický; vždy se najdou ti, kdo porušují zákony a odmítají společenský řád. Musíme však pochopit, že falešná víra, že s neukázněnými živly lze bojovat pouze tím, že předáme více moci centralizovaným orgánům, je přesně to, co nás dovedlo na pokraj ekonomického a společenského kolapsu.

Historie je plná velkých myslitelů, kteří poukazovali na tuto jednoduchou pravdu: „Nejlepší je vláda, která vládne nejméně.“ Možná znáte tento citát Henryho Davida Thoreaua^,([19])ale víte, v jakém kontextu ho napsal?

Z celého srdce přijímám motto „Nejlepší vláda je ta, která vládne nejméně“ a rád bych viděl, aby se podle něj jednalo rychleji a systematicky. Jeho naplnění nakonec vede k tomu, čemu také věřím – „Nejlepší vláda je ta, která nevládne vůbec“; a až na to budou lidé připraveni, bude to právě takový typ vlády, jaký budou mít. ^[20]

To je v kostce naše lekce o spontánním řádu. Jak naše civilizace dospívala, postupně jsme se učili, jak se sami spravovat. Jednoho dne, až vyrosteme z adolescence, už nebudeme potřebovat neúčinný „řád“ slibovaný vládami a rádoby vládci.

Tento koncept spontánního řádu a samosprávy, jakkoli radikální se může zdát nám, lidem 21. století, je nadčasovou moudrostí, která se předává z generace na generaci již tisíce let. Čínský filozof Lao-c‘ to před více než dvěma tisíci lety vyjádřil v 57. kapitole Tao Te Ťing takto:

Nekontrolujte lidi zákony,

ani násilím, ani špionáží,

ale podmaňte si je nečinností.

Neboť:

čím více je morálních zásad a tabu,

tím více krutosti postihuje lidi;

Čím více zbraní a nožů existuje,

tím více frakcí rozděluje lidi;

Čím více je umění a dovedností,

tím více změny lidi činí zastaralými;

čím více je zákonů a daní,

tím více krádeže lidi kazí.

Pokud však nepodniknete žádné kroky, lidé se navzájem podporují;

Nevydávejte žádné zákony a lidé budou jednat spravedlivě;

Nemějte žádné zájmy a lidé budou spolupracovat;

Nevyjadřujte žádné touhy a lidé budou žít v harmonii ^[21].

Překlad: David Formánek