Jestli jsou pro Vás překlady hodnotné, zvažte přispěním pomocí měsíčního členství ZDE nebo jednorázově na bankovní účet (CZK): 2201583969/2010 či EUR na: CZ8520100000002201806894. Děkuji!

Originál článku publikován ZDE: 14. září 2025

Cestování do cizí země je trochu jako vstoupit do Zóny soumraku. Když se setkáte s podivnými zvyky a neznámými rituály, můžete mít pocit, že se všichni kolem vás chovají divně, ale oni vás považují za toho podivného.

Takovou zkušenost jsem zažil, když jsem si nedávno během cesty do Malajsie objednával snídani. Na první pohled se to může jevit jako banální příklad zahraničního turisty, který není zvyklý na místní zvyky, ale tato „banální“ zkušenost mi odhalila něco velmi znepokojivého o směru, kterým se ubírá civilizace.

Stručně řečeno, to, co mělo být jednoduchou objednávkou snídaně, mi pomohlo pochopit jasněji než kdykoli předtím, že lidé po celém světě kolektivně spí v noční můře. V této noční můře je naše schopnost účastnit se veřejného života – naše samotná schopnost existovat ve světě – stále více svázána s předplacenými službami, zařízeními a technologickou infrastrukturou. Až nám bude nakonec odebrána možnost tyto služby odmítnout, bude nám nabídnuto mrazivé ultimátum: buď přijmeme technologii, která nás zotročuje… nebo zemřeme.

Chcete vědět, jak může snídaňová zkouška v cizí zemi vést k tak dramatickým závěrům? Pak čtěte dál!

Snídaně v Malajsii

Jak možná víte, nebo možná ne, nedávno jsem byl v Malajsii, kde jsem pro Global Research připravoval reportáž o dvacátém výročí Kuala Lumpurské iniciativy za kriminalizaci války. Pokud o této cestě nevíte, můžete si prohlédnout mou reportáž z konference (včetně videa z mého projevu) a můj rozhovor s bývalým malajským premiérem Tun Dr. Mahathirem Mohamadem, abyste se dostali do obrazu.

Ale když jsem byl v Malajsii, stala se mi zábavná věc: ráno jsem si dal v hotelu snídani formou bufetu, než jsem se vydal na konferenci. To asi není nijak zvlášť zábavné, pokud tedy nepovažujete za „zábavnou“ eklektickou směsici asijských a západních snídaňových pokrmů, které se obvykle v těchto bufetech nabízejí.

Opravdu zábavná část však nastala, když jsem po jídle šel zaplatit za snídani. Informoval jsem hostesku, že jsem dojedl, a vytáhl peněženku, abych zaplatil malajskými ringgity, které jsem si vyměnil při příletu do země.

Uviděla hotovost a podívala se na mě nepříjemným pohledem. „Oh, platby jsou možné pouze bezhotovostně.“

„Ale já nemám kartu.“

Po dalším nepříjemném pohledu a krátké konzultaci s další hosteskou se rozhodly, že zavolají někoho z hotelové recepce, aby otevřel pokladnu a přijal platbu v hotovosti.

Přiznávám, že mě tento vývoj nijak zvlášť nepřekvapil. Vybavila se mi moje cesta do Anglie, kde jsem se v roce 2023 účastnil konference Better Way. Vzpomínám si na stejný výraz zděšení (nebo to byla povýšenost?) na tvářích pokladníků v různých obchodech, když mi vysvětlovali, že „přijímají pouze bezhotovostní platby“. A vzpomínám si, jak jsem si tehdy uvědomil, jak jsem chráněn před realitou nastupující bezhotovostní společnosti, protože žiji v Japonsku, kde hotovost stále (většinou) vládne.

Ale teprve druhý den ráno v Malajsii mi došla realita mé situace. I druhý den ráno jsem prošel stejnou písničkou, stejnou snídaní, stejným pokusem o platbu v hotovosti, stejným zděšeným/povýšeným pohledem, stejným refrénem „pouze bezhotovostní platby“… ale tentokrát u pultu nebyl nikdo, kdo by otevřel pokladnu. Zřejmě nebylo doslova žádný způsob, jak by mohli přijmout moje skutečné fyzické hotovostní peníze jako platbu za jejich služby. Dostali jsme se do slepé uličky.

„Takže tohle je asi zdarma?“ zeptal jsem se napůl žertem.

Se stejným nepříjemným výrazem ve tváři se rozhlédla kolem sebe a doufala, že najde manažera. Bylo jasné, že neví, co má dělat. O chvíli později to vzdala, pokývla na mě a gestem mi naznačila, abych odešel. Ukázalo se, že nedostatečná infrastruktura hotelu pro práci s hotovostí znamenala, že mi raději nechali jídlo zdarma, než aby přijali platbu v těch zastaralých papírových bankovkách.

Třetí a poslední den v Malajsii jsem už měl dost hotelových snídaní, tak jsem se vydal ven z hotelu, abych se najedl v jedné z mnoha kaváren v okolí. Jedna z nich vypadala útulně a měla pěkné menu, tak jsem vešel dovnitř, rozhodl se, co si dám, a čekal, až přijde číšník, aby mi vzal objednávku. A čekal jsem ještě chvíli. A čekal jsem ještě déle. Nakonec jsem si uvědomil, že odpověď na mou záhadu s číšníkem mi celou dobu ležela přímo před nosem: jedna z těch cedulek „Naskenujte QR kód pro objednávku“, které jsou (jak jsem pochopil) stále častějším jevem na stolech restaurací po celém světě.

Opět jsem zjistil, že mezi mnou a mou snídaní stojí technologická překážka. Ani tentokrát jsem neměl možnost systém dodržet. Sice jsem si do Malajsie vzal svůj chytrý telefon (protože vím, že bez něj je cestování stále obtížnější), ale v Malajsii jsem neměl mobilní signál a v kavárně nebyla bezplatná Wi-Fi. Nemohl jsem tedy naskenovat kód a objednat si.

Tváří v tvář tomuto dilematu jsem si uvědomil, že bych mohl někoho zavolat nebo jít k pultu, vysvětlit situaci a objednat si přímo u nich. Ale rozhodl jsem se, že neudělám ani jedno. V nepochybně nepozorovaném aktu vzdoru jsem se rozhodl odepřít svou přízeň restauraci, která nutila lidi do digitálního panoptika jen proto, aby si mohli objednat snídani. Odešel jsem.

Našel jsem nedalekou kavárnu, kde jsem mohl začít znovu od začátku. I tato kavárna nabízela lákavé menu a přátelskou atmosféru. Šel jsem k pokladně, objednal si snídani a vytáhl peněženku, abych zaplatil.

Jestli jsou pro Vás překlady hodnotné, zvažte přispěním pomocí měsíčního členství ZDE nebo jednorázově na bankovní účet (CZK): 2201583969/2010 či EUR na: CZ8520100000002201806894. Děkuji!

„Oh, platby jsou možné pouze bezhotovostně,“ řekl pokladník s tím známým výrazem zděšení/povýšenosti… a v tu chvíli jsem si uvědomil, že nejsem u „pokladny“, ale u digitální platební pokladny.

Připraven vzdát se celé myšlenky na snídani, jsem jen pokrčil rameny, otočil se a začal odcházet z kavárny. Pokladník si možná uvědomil, že špinavé staré papírové peníze mohou mít přece jen nějakou užitečnost, a nabídl mi, že zaplatí svým telefonem, pokud mu dám hotovost. Nakonec jsem dostal svou snídani za ty papírové ringgity, které jsem se už dva dny snažil zbavit.

Z celkového pohledu to možná nebyla nijak zvlášť důležitá série událostí. Možná to bylo jen (ne)štěstí a já jsem náhodou narazil na několik málo míst v Malajsii, kde neberou hotovost nebo kde číšníci nepřijímají objednávky. Možná není čeho se bát. Možná je pro mě bezhotovostní platba dobrá.

Ale přesto mi malajská snídaňová zkouška jasně ukázala něco, co jsem už nějakou dobu věděl, ale nikdy jsem to nedokázal vyjádřit.

A to konkrétně toto: vstupujeme do éry veřejné participace jako služby.

Věk PPaaS (veřejná účast jako služba)

Pamatujete si ještě na doby, kdy jste mohli koupit software v obchodě? Byl na disketách, pamatujete? Disketu jste si vzali domů, vložili do disketové mechaniky a nainstalovali program do počítače.

No, pokud si na ty časy pamatujete, mám pro vás špatnou zprávu: jste dinosaurus a brzy vyhynete.

Dnes už software nekupujete, nedodává se na disku a rozhodně ho nekupujete v kamenném obchodě. To je tak 20. století, dědečku! Držte krok s dobou!

V dnešní době si předplácíte software a připojujete se k cloudu, abyste k němu měli přístup.

Počítačoví nadšenci pro to mají termín: Software as a Service (software jako služba), neboli „SaaS“ (pokud máte chuť být vtipní).

Tento model má samozřejmě své výhody. Je rychlý, pohodlný a znamená, že máte automaticky přístup k nejnovějším aktualizacím a vylepšením jakéhokoli softwaru, který používáte, jakmile jsou vydány.

Znamená to ale také, že většinu svých digitálních majetků již ve skutečnosti nevlastníte. Dříve, když jste si koupili Microsoft Word, mohli jste alespoň používat tuto verzi softwaru tak dlouho, dokud vám fungoval váš stále více zastaralý počítač. Nyní však, jakmile přestanete platit předplatné Microsoft 365, Word (a vše ostatní, co je v této sadě obsaženo) zmizí.

Jinými slovy, vaše schopnost používat software SaaS závisí na nepřetržitém toku peněz výrobci softwaru.

Začínám si uvědomovat, že jsme nyní vstoupili do éry PPaaS: Public Participation as a Service (veřejná účast jako služba).

Už nechodíte do restaurace, neobjednáváte si u číšníka a neplatíte hotově.

Nyní jdete do restaurace, použijete svůj smartphone a mobilní předplatné k naskenování QR kódu, abyste si objednali jídlo, a zaplatíte pomocí aplikace pro elektronické platby.

A tak se věci, které kdysi mohl dělat kdokoli, nyní staly výsadou těch, kteří mají potřebná digitální zařízení a předplatné služeb.

A nejde samozřejmě jen o restaurace. Jak jsme viděli během pandemie, QR kódy lze také použít jako formu digitální bariéry pro přístup do veřejných prostor. Nyní jsou QR kódy a bezhotovostní platby stále více nezbytné pro někoho, kdo chce jít na koncert, jet metrem nebo si koupit hot dog na stadionu.

Samozřejmě, v závislosti na tom, kde žijete a jak daleko jste na cestě k digitální tyranii, může stále existovat možnost platit hotovostí nebo si koupit fyzickou jízdenku na metro nebo lístek na koncert.

Ale pokud mě moje zkušenost v Malajsii něco naučila, pak to, že možnost platby hotovostí nemusí být vždy k dispozici. Může kdykoli zmizet, a když se tak stane, můžete jen doufat, že nějaký laskavý pokladník použije svůj vlastní telefon, aby vám koupil snídani.

Jak se vyhnout noční můře

Doufám, že v tuto chvíli již chápete, jak velký problém ve skutečnosti tato éra PPaaS představuje.

Nejde jen o to, že jsme téměř zcela závislí na velkých technologických společnostech nebo že naše schopnost žít smysluplný a produktivní život stále více závisí na naší schopnosti platit těmto technologickým magnátům a poskytovatelům digitálních služeb jejich měsíční podíl.

Jde o to, že tato technologie s sebou nutně přináší všechna zla technokracie. Velké technologické společnosti jsou nyní Velkým bratrem. Vědí, kam jdete, v kolik hodin přicházíte, v kolik hodin odcházíte, s kým jste, co děláte a často i to, na co myslíte… někdy dokonce dříve než vy sami!

A pokud to ví Big Tech, pak to ví i ministerstvo vnitra – které, jak již víme, je Velkým bratrem Velkého bratra. Federální úřady tiše sledují všechna data procházející servery všech hlavních internetových platforem. A pokud se vládě nelíbí, kam jdete, jak dlouho tam jste , s kým jste nebo o čem mluvíte, bude mít pravomoc vám v tom zabránit.

K tomu, aby vám zabránila ve vašich aktivitách, nebude potřebovat policisty ani ozbrojené násilníky. Stačí, když zruší vaše předplatné, zruší vám bankovní účet, zařadí vás na seznam osob, kterým je zakázán vstup, nebo jinak ukončí váš digitální život, a *PUF* – a najednou nebudete moci participovat na veřejném životě.

Pokud jste sledovali tuto myšlenkovou linii až k tomuto děsivému závěru, pak také víte, že je mnohem snazší popsat noční můru veřejné účasti jako služby, než zabránit tomu, aby se stala realitou.

Jak můžeme my, jako jednotlivci žijící svůj každodenní život, zabrzdit tento rozjetý vlak, kterým je společenský tlak na digitalizaci každého našeho pohybu a činu? Jak si vybojovat prostor, abychom si alespoň zachovali možnost nemít smartphone, mobilní tarif nebo aplikaci pro bezhotovostní platby?

Kdybych znal odpověď na tyto otázky, samozřejmě bych ji již realizoval a žili bychom nyní v lepším světě. Bohužel však existuje jen velmi malá šance, že se nám podaří tuto situaci zvrátit, pokud nedokážeme přesvědčit významnou část veřejnosti, že PPaaS (veřejná účast jako služba) je problém.

Proto si vlastně myslím, že události jako výpadky proudů v Evropě minulé léto nebo výpadky proudů kvůli bouři Storm Eowyn, které minulou zimu uvrhly stovky tisíc lidí do digitální tmy, jsou vlastně dobré věci – svým podivným způsobem. Přinejmenším události jako tyto pomáhají připomenout obrovské části populace, která spí v noční můře PPaaS, že existuje důvod, proč nadále používat hotovost, papírové lístky a fyzické účtenky.

Ale pokud nedojde k výbuchu EMP, k události typu Great Carrington Event nebo k jiné katastrofě, která by lidstvo vrátila do doby kamenné a resetovala hodiny našeho digitálního života, je těžké si představit, že by se celkový společenský trend směrem k „veřejné účasti jako služby” v dohledné době změnil.

Koneckonců, nezapomeňte, že pro všechny Malajce, kteří se věnují svým každodenním činnostem, je objednávání snídaně pomocí QR kódu a platba pomocí aplikace nejen normální, ale i očekávané. Z jejich pohledu jsem byl já ten podivín, který chtěl číšníky a fyzické jídelní lístky.

Vím jen to, že pokud nebudeme bojkotovat podniky, které ruší možnost platit hotově, přivolat číšníka nebo vstoupit do prostoru s fyzickou vstupenkou, nikdy neunikneme spěchu k PPaaS.

Překlad: David Formánek