Originál článku publikován ZDE: 25. června 2023 (Corbettův report)

Někdo musel Emmanuelu Macronovi koupit mapu. Jak jinak si vysvětlit jeho úžasný zeměpisný objev, že Japonsko ve skutečnosti neleží v severním Atlantiku?

Pro ty, kteří se neorientují v divokém světě geopolitiky, se toto poslední kolo kartografických zmatků začalo rozvíjet minulý měsíc, kdy stále nepřesněji pojmenovaná Organizace Severoatlantické smlouvy oznámila, že plánuje otevřít „styčný úřad“ v Japonsku, přestože (podle všeho) japonské souostroví zůstává pevně usazeno v Tichém oceánu. Začátkem tohoto měsíce vznesl své výhrady k tomuto plánu francouzský prezident Macron, který varoval, že pokud NATO příliš rozšíří svůj geografický dosah, „uděláme velkou chybu“.

To, že se NATO snaží rozšířit svou působnost i za hranice své předpokládané severoatlantické regionální působnosti, není překvapivé. Ve skutečnosti, jak každý, kdo sleduje vzestup Říše zla, dobře ví, je NATO již několik desetiletí zapojeno do procesu skutečně globální expanze. Přesto však námitka Francie proti tomuto nestoudnému pokusu NATO vybočit ze svých nominálních severoatlantických hranic představuje nový zvrat v příběhu.

Co to všechno znamená? A pokud se to nepodaří zvládnout, kam bude NATO směřovat dál? Pojďme to zjistit, ano? . . .

NATO: Mýtus

V dubnu 1949, kdy se v Evropě stahovala železná opona a západní mocnosti se připravovaly na (falešnou, vykonstruovanou) studenou válku, se sešli zástupci Belgie, Kanady, Francie, Lucemburska, Nizozemska, Spojeného království a Spojených států, aby podepsali Severoatlantickou smlouvu. Podpisem této smlouvy vznikla Organizace Severoatlantické smlouvy, mezivládní vojenská aliance, kterou dnes známe jako NATO.

Preambule smlouvy potvrzuje, že signatáři „věří v cíle a zásady Charty Organizace spojených národů a přejí si žít v míru se všemi národy a vládami“ a že chtějí „podporovat stabilitu a blahobyt v severoatlantickém prostoru“, načež se rozhodli „sjednotit své úsilí o kolektivní obranu a zachování míru a bezpečnosti“. Ve 14 krátkých článcích (vážně, celou smlouvu si můžete přečíst za méně než 10 minut) se pak její členové zavazují k řadě vznešeně znějících ideálů, včetně těchto:

„urovnávat mírovými prostředky všechny mezinárodní spory, do nichž mohou být zapojeny“ (článek 1);

„přispívat k dalšímu rozvoji mírových a přátelských mezinárodních vztahů posilováním jejich svobodných institucí“ (článek 2);

pomáhat ostatním členským státům v případě útoku na Evropu nebo Severní Ameriku, ale pouze do doby, než Rada bezpečnosti OSN „přijme opatření nezbytná k obnovení a udržení mezinárodního míru a bezpečnosti“ (článek 5);

&c.

Jak už ovšem všichni víme, každé slovo v dokumentu je lež.

Vláda teroru a krveprolití, kterou NATO rozpoutalo během bombardování tehdejší Svazové republiky Jugoslávie v roce 1999 – vojenské intervence, která neměla povolení Rady bezpečnosti OSN a která zahrnovala záměrné útoky na civilní infrastrukturu, nevýslovné škody na životním prostředí a mimochodem stovky mrtvých civilistů -, zpochybnila ujišťování, že se NATO zavázalo k mírovému řešení konfliktů a že je podřízeno rozhodnutím Rady bezpečnosti OSN.

Invaze NATO do Afghánistánu a téměř dvě desetiletí trvající okupace Afghánistánu po útocích z 11. září 2001 – operace založená na jediné informaci, která neobsahovala žádný skutečný důkaz o spoluúčasti Usámy bin Ládina na 11. září 2001 a žádné ospravedlnění invaze do Afghánistánu – zpochybnila slib NATO, že bude vojensky jednat pouze ve jménu „kolektivní sebeobrany“ a pouze do té doby, než bude bezprostřední hrozba zažehnána.

Krvavá kampaň NATO v Libyi v roce 2011 – kampaň, která byla opět založena na naprosto smyšlených důvodech a která vyústila v chaos, krveprolití a trhy s otroky pod širým nebem – zpochybnila slib, že vojenská síla NATO bude použita pouze k obraně členských států před ozbrojeným útokem.

A neustálé rozšiřování NATO v posledních desetiletích – včetně „středomořského dialogu“ a programu „globálních partnerů“ a uzavírání bezpečnostních dohod s nečleny NATO, jako je Katar a nechvalně proslulá Ukrajina – dává za pravdu lži, že Severoatlantické alianci je skutečně o Severním Atlantiku (nemluvě o lži, že po pádu Sovětského svazu se NATO nerozšíří „ani o píď na východ“).

Ale nyní, když tu sedíme v roce 2023, v dírách po krvavých bombardovacích kampaních NATO a po jeho lžích a nesplněných slibech, už nikdo nemůže popírat zjevnou pravdu. NATO zdaleka není organizací „vzájemné sebeobrany“, která by se zavázala bránit severoatlantický region před útokem zvenčí, ale vojenským nástrojem amerického impéria, ochotným a schopným vést agresivní války po celém světě na příkaz svých washingtonských tahounů za nitky.

Jak to tedy vypadá dnes?

NATO: Realita

Ne, nikdo, kdo je upřímný, se nemůže dívat na světově nejvýznamnějšího vojenského agresora, jakým je dnes NATO, a tvrdit, že jde o stejnou evropsko-severoamerickou obrannou alianci, jaká byla veřejnosti prodávána v roce 1949.

Proč tedy Macron najednou předstírá, že NATO je o severoatlantické bezpečnosti a že by se organizace měla vyvarovat geografického přesahu? Jedním slovem: Čína.

Stejně jako bylo NATO původně prodáváno veřejnosti jako odpověď na (vykonstruovanou) hrozbu (Západem podporovaného) sovětského strašáka, je nová globální vojenská aliance, která se v současnosti skrývá pod názvem NATO, prodávána veřejnosti jako odpověď na (vykonstruovanou) hrozbu (Západem podporovaného) čínského strašáka.

NATO se už vlastně ani nesnaží skrývat, že se připravuje na konfrontaci s Čínou. Jak jsem informoval před třemi lety, (odstupující?) generální tajemník NATO Jens Stoltenberg v roce 2020 otočil k tichomořským ambicím NATO, když v projevu představil svou desetiletou vizi vojenské aliance. Ve svém projevu vedoucí představitel NATO výslovně vyzval členy aliance, aby zaujali „globálnější přístup“ a postavili se „šikaně a nátlaku ze strany Číny“.

Vzestup Číny zásadně mění globální rovnováhu sil, zostřuje souboj o ekonomickou a technologickou nadvládu, znásobuje hrozby pro otevřenou společnost a svobody jednotlivce a zvyšuje soupeření o naše hodnoty a způsob života. Přibližují se v kyberprostoru, vidíme je v Arktidě, v Africe, vidíme, jak zkoumají naši kritickou infrastrukturu. A stále více spolupracují s Ruskem. To vše má bezpečnostní důsledky pro spojence v NATO.

Aby nebylo pochyb o tomto čínsky orientovaném posunu ve strategickém myšlení NATO, organizace jej černé na bílém popsala ve své Strategické koncepci NATO 2022 – dokumentu vydávaném v nepravidelných intervalech, který „specifikuje prvky přístupu Aliance k bezpečnosti a poskytuje pokyny pro její politickou a vojenskou adaptaci“. Vydání dokumentu z roku 2022 – osmá taková „strategická koncepce“ v historii Aliance – poprvé obsahovalo konkrétní zmínky o čínské hrozbě s tím, že „deklarované ambice a nátlaková politika Číny zpochybňují naše zájmy, bezpečnost a hodnoty“.

NATO však není monolit. Stoltenberg možná říká jednu věc, ale (ne)vedoucí představitelé jednotlivých členských států NATO mají vlastní představy o tom, jak nejlépe sloužit jejich geopolitickým (nemluvě o ekonomických) zájmům. Evropské státy NATO se například pohybují na hranici mezi poklonkováním Washingtonu (a tedy udržováním starého světového řádu Pax Americana) a spojením se s čínským drakem (a tedy vychýlením rovnováhy ve prospěch nového, multipolárního světového řádu).

V posledních několika letech jsme byli svědky toho, jak se Německo přibližovalo Washingtonu a vzdalovalo Pekingu a Moskvě, přičemž odcházející německá kancléřka Angela Merkelová označila Čínu za rostoucí hrozbu na své cestě ze dveří v roce 2021 a současný německý kancléř Olaf Scholz odložil projekt Nord Stream 2 v roce 2022, dlouho předtím, než „podlí Rusové vyhodili do vzduchu svůj vlastní plynovod bez jakéhokoli snadno identifikovatelného důvodu”.

Naopak Francie se zřejmě vydává opačným směrem. Francouzský prezident Macron se na začátku roku postaral o rozruch, když navštívil Si Ťin-pchinga v Kuang-tungu, aby se s ním setkal ve starém stylu. Cesta měla údajně podpořit prodej Airbusu a vývoz vepřového masa, ale nevyhnutelně zahrnovala mnoho řečí o „multipolárním světě“ a společné prohlášení, v němž se obě země zavázaly ke „strategickému globálnímu partnerství“ (spolu se všemi obvyklými globalistickými nesmysly o důležitosti cílů udržitelného rozvoje OSN a „klimatické transformaci“ a zdravotní bezpečnosti atd.). Starošedý presstitut to předvídatelně formuloval tak, že Francie „podkopává snahy USA o to držet Čínu na uzdě„.

A nyní má Macron tu drzost otevřeně se ohradit proti plánu NATO otevřít v Japonsku „styčnou kancelář“ a nazývá ho „velkou chybou“. Anonymní francouzský úředník zašel po zveřejnění zprávy o Macronově postoji ještě dál a prohlásil: 

NATO [znamená] severní Atlantik a jak článek V, tak článek VI [jeho stanov] jasně omezují oblast působnosti na severní Atlantik. V žádné zemi v regionu není styčný úřad NATO. Pokud NATO potřebuje přehled o situaci v regionu, může využít velvyslanectví určená jako kontaktní místa.

Dojde tedy k omezení globálních ambicí NATO? A jaké budou další kroky?

NATO: Budoucnost

Jak jsme s Jamesem Evanem Pilatem informovali v našem posledním vydání pořadu New World Next Week, příští summit NATO se bude konat příští měsíc v litevském Vilniusu a chystá se to být velký summit.

V centru pozornosti bude samozřejmě otázka Číny, které se osobně zúčastní japonský premiér Fumio Kišida. Jeho přítomnost má pravděpodobně souviset s nějakým formálním oznámením o vytvoření styčné kanceláře NATO v Japonsku – ačkoli podle listu Financial Times „odpor Francie zkomplikoval několikaměsíční diskuse v rámci NATO o vytvoření první základny aliance v indo-pacifickém regionu“.

Ve Vilniusu se však nebude jednat jen o napětí mezi Čínou, Japonskem a Francií. Válka na Ukrajině na (stále východnějším) prahu NATO je stále největším bezprostředním zájmem aliance a nejnovější vývoj na této frontě – včetně nasazení stíhaček F-16 s jadernými zbraněmi zeměmi NATO a potenciální termonukleární apokalypsy, o níž se hovořilo ve výše zmíněné epizodě NWNW, a pokusu o převrat v Rusku, který, jak se zdá, vyšuměl právě v době, kdy píšu tato slova – bude nepochybně intenzivně diskutován.

Nejen Francie má výhrady k nekonečnému rozšiřování NATO. Pro ty, kteří na rozšíření organizace o Evropu zapomněli, turecký prezident Recep Tayyip Erdogan signalizuje, že vstup Švédska do aliance – krok, který vyžaduje jednomyslný souhlas stávajících členských států NATO – nebude na nadcházejícím summitu probíhat podle plánu.

Takže ano, těm, kteří usilují o totální globální nadvládu NATO, stojí v cestě jisté překážky. Bohužel tyto překážky nejsou zátarasy, které by kladli lidé v mocenských pozicích, kteří odmítají NATO jako takové nebo kteří odmítají (falešnou) mentalitu studené války, která takový vojenský pakt vůbec zplodila. Místo toho jsou tyto překážky pouhými překážkami, které kladou politické loutky, jež si spočítaly, že zájmům jejich elitářských přátel by lépe posloužilo vytvoření jiných aliancí nebo vyčkávání na lepší nabídku ze strany NATO.

Vzhledem k tomu, že stojíme na pokraji jaderné války na Ukrajině a na pokraji třetí světové války na Tchaj-wanu, a vzhledem k tomu, že NATO již prohlásilo MEZIPLANETÁRNÍ PROSTOR za součást své „operační domény“, je třeba v tuto chvíli přivítat jakoukoli překážku rozšiřování NATO.

Bez ohledu na to, jak dopadne, by měl nadcházející summit NATO ve Vilniusu přinést spoustu ohňostrojů a možná i několik vodítek k tomu, kam bude náš svět v příštích letech směřovat. Zůstaňte naladěni…

Překlad: David Formánek