Nefungují Vám videa níže? Klikněte ->zde<-
Video s českými titulky:
Video s českým dabingem:
↓ Video v originále s českými titulky ↓
↓ Video s cz dabingem ↓
Jestli jsou pro Vás překlady hodnotné, zvažte přispěním pomocí měsíčního členství s bonusovým obsahem ZDE nebo jednorázově na bankovní účet (CZK): 2201583969/2010 či EUR na: CZ8520100000002201806894. Děkuji!
Sledujte také na: Odysee / Rumble / Substack / Bitchute
Originál videa publikován ZDE: 18. května 2021
První díl ZDE:
Přepis 2. dílu:
Kapitola 2. Mainstreamová média Mnozí z nás se ráno jako první díváme na své oblíbené zpravodajské stanice, noviny, sociální sítě a weby, abychom se informovali o důležitých událostech dne. Lidé mají touhu být informováni o světě kolem sebe a o tématech, která je zajímají. Průměrný člověk se může domnívat, že stovky televizních stanic, miliony webů a nekonečné kanály sociálních médií nabízejí neomezený zdroj faktických a důvěryhodných informací. Stejně jako v případě vzdělávacího systému však existuje mnoho obav spojených s masmédii a četnými střety zájmů. Nejprve se podívejme na historii vlastnictví médií v USA a na celém světě. Na počátku 80. let 20. století ovládalo většinu amerických médií, včetně časopisů, knih, hudby, novin, filmových studií, rozhlasových a televizních stanic, asi 50 korporací.
Během deseti let se tento počet snížil na přibližně 25 a v roce 2000 kontrolovalo pouze 6 korporací přibližně 90 % médií. V roce 2020 se tento počet snížil na 5 korporací. Mezi tyto korporace patří AT&T, Disney, Comcast, Foxcore a National Amusements. Mnohé dřívější korporace byly zakoupeny některou z těchto pěti největších společností nebo se s nimi sloučily. Comcast vlastní NBC, Telemundo, MSNBC, CNBC, USA Network, Syfy, Oxygen, Bravo, filmové studio Universal Pictures, několik animačních studií a Universal Parks and Resorts. Disney vlastní studio Walt Disney, které zahrnuje Pixar, Marvel Studios, Lucasfilm a 20th Century Studios. Disney vlastní také ESPN a ABC News a Networks. Foxcore vlastní Fox, Fox News Channel, Fox Business, Fox Sports, zatímco National Amusements vlastní ViacomCBS, která vlastní Paramount Pictures, CBS Entertainment Network, Nickelodeon, BET, MTV, Comedy Central a různé mezinárodní sítě. AT&T je z hlediska příjmů největší mediální a zábavní společností na světě.
Tato megakorporace vlastní mediální skupinu Warner Media Group, do které patří filmové a televizní společnosti včetně Warner Brothers, HBO, Cartoon Network, Adult Swim, TBS, TNT a TruTV. V mezinárodním měřítku patří mezi velké mediální konglomeráty společnosti Bertelsmann, National Amusements, Sony Corporation, Hearst Communications, MGM Holdings Incorporated a Grupo Globo v Jižní Americe. Existují také velké zpravodajské organizace, které nepatří do velké pětky.
New York Times vlastní veřejně vlastněná společnost New York Times Corporation. List Washington Post vlastní Nash Holdings, která patří Jeffu Bezosovi. Hearst Publications patřící rodině Hearstů vlastní 24 novin, včetně San Francisco Chronicle a Houston Chronicle, a dále časopisy, televizní stanice a kabelová a interaktivní média. Rupert Murdoch je výkonným spolupředsedou Fox Corporation a je také předsedou News Corp. vlastnící deník Wall Street Journal a další publikace. Celkem jeho rodina ovládá 120 novin v pěti zemích. Miliardář Michael Bloomberg je rovněž dlouholetým mediálním magnátem, který vlastní Bloomberg LP a Bloomberg Media. Donald Newhouse a jeho bratr Samuel Newhouse zdědili soukromou mediální společnost Advanced Publications, která ovládá noviny, časopisy, kabelovou televizi a zábavní aktiva včetně Discovery Channel, Reddit a Conde Nast, která vydává časopisy Wired, Vandy Fair, GQ, The New Yorker a Vogue.
Několik dalších miliardářů, včetně CEO Comcastu Briana Robertse a předsedy představenstva Liberty Media Johna Maloneho, ovládá velké kabelové televizní sítě. Jedním z příkladů toho, jak může financování miliardáři a megakorporacemi vytvářet střet zájmů, se objevil v roce 2016, kdy New York Times zveřejnil článek kritizující moc, kterou miliardáři mají nad mediálními společnostmi. Jeden ultrabohatý mediální investor nebyl v článku zmíněn. Mexický miliardář Carlos Slim. Slim v té době vlastnil největší individuální podíl v Timesech, ale nebyl zmíněn. V roce 2017 Slim prodal polovinu svých akcií, ale stále zůstává druhým největším akcionářem. Neexistuje sice žádný důkaz, že by Slim hrál nějakou roli v opomenutí jeho vlastnictví Timesů, ale ilustruje to obtížnost, s jakou se čtenář potýká při posuzování toho, kdo se snaží ovlivnit jeho pohled na svět.
Je zřejmé, že konsolidace médií představuje pro korporace, akcionáře, rodiny a jednotlivce, kteří za nimi stojí, příležitost ovlivňovat a utvářet veřejné mínění. To je jeden z důvodů, proč jsou média často nazývána čtvrtým statkem, což je výraz odvozený z tradičního evropského pojetí tří statků – duchovenstva, šlechty a prostého lidu. Čtvrtý statek představuje čtvrtou moc v tisku a zpravodajských médiích, která mají schopnost prosazovat a rámovat politické otázky. V knize Výroba souhlasu z roku 1988 tvrdí známý intelektuál a lingvista Noam Chomsky a Edward S. Herman, že masmédia v USA jsou efektivní a mocné instituce, které využívají systém podporující propagandu k ovlivňování veřejnosti bez použití nátlaku. Nazývají to propagandistickým modelem komunikace.
NBC: Pro mnoho lidí bude představa, že propagandu používají demokratické, a nikoli pouze autoritářské vlády, zvláštní.
CH: Termín propaganda upadl v nemilost kolem druhé světové války, ale ve 20. a 30. letech minulého století byl běžně používán a vlastně i obhajován předními intelektuály, zakladateli moderní politologie, wilsonovskými progresivisty a samozřejmě i odvětvím PR jako nezbytná technika k překonání nebezpečí demokracie. Institucionální struktura médií je poměrně přímočará. Mluvíme o USA, ale jinde se příliš neliší. Existují odvětví, ale média, která určují agendu, ta, která tak trochu určují rámec všem ostatním, jako New York Times a Washington Post a tak dále, to jsou velké korporace, součásti ještě větších konglomerátů. Stejně jako jiné korporátní instituce mají svůj produkt a trh. Jejich trhem jsou inzerenti, tedy ostatní podniky. Jejich produktem je relativně privilegované publikum, víceméně.
N: Prodávají publikum jiným korporacím.
CH: Jsou to velké korporace, které prodávají privilegované publikum jiným korporacím. Otázkou je, jaký obraz světa by racionálně uvažující člověk očekával, že z této struktury vzejde. Pak vyvodíme nějaké závěry o tom, co byste očekávali, a pak to zkontrolujeme.
DB: V úvodu knihy z roku 2002 píšou, cituji: Média slouží a propagandizují jménem mocných společenských zájmů, které je ovládají a financují. Představitelé těchto zájmů mají důležité programy a principy, které chtějí prosazovat, a mají dobré předpoklady k tomu, aby utvářeli a omezovali mediální politiku. Chomsky dále popsal různé metody, které média používají k ovlivňování veřejného mínění, včetně odvádění pozornosti, gradualismu, odkládání akcí na pozdější dobu, kterou by veřejnost mohla lépe přijmout, mluvení s veřejností jako s dětmi, rozdmýchávání emocí diváků, udržování veřejnosti v nevědomosti, propagace trendů, obviňování veřejnosti z problémů a pochopení základní psychologie mas. Ben Bagdikian, novinář oceněný Pulitzerovou cenou, popisuje pět mediálních gigantů jako kartel, který má dostatečný vliv na to, aby měnil politiku USA a určoval společenské hodnoty.
Citát: Ford Motor Company a General Motors spolu nesoutěží na život a na smrt, protože každý z nich může v soupeření příliš mnoho ztratit. Stejně tak hlavní média udržují své kartelové vztahy, přičemž rozdíly mezi nimi jsou pouze marginální, což je vztah, který je všechny nechává naživu, ale většině Američanů ponechává uměle zúžený výběr médií. Žurnalistika vládnoucí třídy. Již v roce 1973 se začaly objevovat zprávy o tom, že americká zpravodajská komunita infiltruje zahraniční i domácí média. Koncem listopadu téhož roku přinesl deník New York Times zprávu, že CIA má na své výplatní listině asi tři desítky amerických novinářů, kteří pracují v zahraničí jako tajní informátoři. Žádné ze jmen těchto informátorů nebylo zveřejněno.
V roce 1975 zorganizoval americký Senát Výběrový výbor Senátu USA pro studium vládních operací s ohledem na zpravodajskou činnost, jinak známý jako Churchův výbor, pojmenovaný podle senátora a předsedy výboru Franka Churche. Church a jeho tým měli za úkol vyšetřovat zneužívání ze strany CIA, Národní bezpečnostní agentury, FBI a Daňového úřadu. Vyšetřování Churchova výboru je známé tím, že odhalilo mnoho nezákonných aktivit zpravodajské komunity, včetně odhalení operace Shamrock, při níž velké telekomunikační společnosti sdílely svůj provoz s NSA od roku 1945 do začátku 70. let. Hovořilo se také o programu jedovatých šipek, které mohly někomu způsobit infarkt. A samozřejmě nechvalně proslulé dokumenty MKUltra, které odhalily snahu CIA manipulovat a ovládat lidskou mysl.
Závěrečná zpráva Churchova výboru, zveřejněná v dubnu 1976, se týkala také vazeb CIA na zahraniční i domácí zpravodajská média. Zpráva zmiňuje, že agenti podstrkovali falešné zprávy o aktivistech, včetně Martina Luthera Kinga Jr. Zpráva zjistila, že CIA udržovala po celém světě síť několika stovek zahraničních osob, které pro ni poskytovaly informace a občas se pokoušely ovlivňovat veřejné mínění pomocí tajné propagandy.
Tyto osoby poskytovaly CIA přímý přístup k mnoha novinám a periodikům, tiskovým službám a zpravodajským agenturám, rozhlasovým a televizním stanicím, knižním vydavatelstvím a dalším zahraničním médiím. V USA měla CIA podle odhadů asi padesát aktiv, která jsou jednotlivými americkými novináři nebo zaměstnanci mediálních organizací. Výbor zjistil, že více než tucet amerických zpravodajských organizací a komerčních vydavatelství dříve poskytovalo krytí agentům CIA v zahraničí. Při slyšení ve výboru v roce 1975 byl ředitel CIA William Colby dotázán, zda má agentura zaměstnance v televizních stanicích a novinách.
V: Máte nějaké lidi placené CIA, kteří pracují pro televizní sítě? Tohle zabíhá do detailů, ke kterým bych se rád dostal.
DB: V roce 1976 přinesl deník New York Times článek nazvaný Vazby CIA na novináře, v němž se uvádí, že, cituji: V návrhu kopie zprávy sněmovního výboru pro zpravodajské služby z minulého týdne se uvádí, že 11 stálých důstojníků CIA se v zahraničí v souvislosti se svou zpravodajskou činností vydávalo za novináře. Ve zprávě se dále uvádí, že až do roku 1978 se živí agenti vydávali za stálé zpravodaje organizací, které mají velký všeobecný zpravodajský dopad. Zpráva dále uvádí, že přibližně 15 zpravodajských organizací spolupracovalo se CIA při poskytování krytí agentům CIA.
The Times dále uvádějí, že: Svoboda tisku je zde chráněna před vládními zásahy podle prvního dodatku ústavy, a proto má čtenář, divák nebo posluchač právo očekávat, že zprávy nebudou zkresleny tak, aby odpovídaly vládnímu postoji. Agent, který by podával zprávy ze zahraničí do USA, by stál před neřešitelným úkolem, jak odlišit svou loajalitu vůči svému skutečnému zaměstnavateli, CIA, od loajality vůči zpravodajské organizaci. CIA oficiálně odmítla zveřejnit jména amerických zpravodajských agentur, které se CIA spolupracovaly, které se nechaly využívat jako krytí a jména reportérů, kteří pro CIA tajně pracovali. The Times také poznamenaly, že Sam Jaffe, bývalý televizní reportér, který se přiznal ke spolupráci s FBI, obvinil populární novináře, jako byl Walter Cronkite ze CBS, že jsou na seznamu novinářů placených CIA. Přestože americká vláda tento název nikdy ve skutečnosti nepoužila, manipulace CIA s mainstreamovými médii vešla ve známost jako operace Mockingbird.
JC: Je důležité poznamenat, že to, co známe jako Operaci Mockingbird, se Operací Mockingbird nenazývalo, nebo alespoň není absolutně žádný důvod se tomu domnívat. Celá myšlenka, že se tento program infiltrace médií jmenoval Operace Mockingbird, ve skutečnosti pramení z jediné okrajové zmínky v jedné knize Deborah Davisové o Catherine Grahamové, která pochází od nejmenované anonymní osoby ze CIA, takže si to přeberte, jak chcete.
Jak už bylo řečeno, CIA se naprosto angažovala a pravděpodobně stále angažuje, ale angažovala se v rozsáhlé operaci infiltrace médií na všech úrovních, méně kontroverzně na mezinárodní úrovni tím, že zakládala vydavatelství, nechávala novináře a reportéry umístit v zahraničí, různými metodami kontrolovala, co je v zahraničí vidět, ale to je, alespoň teoreticky, v rámci mandátu CIA působit na mezinárodní úrovni. Ještě kontroverznější je, že naprosto stejné věci dělala na domácí půdě v rámci Spojených států, což je přímo v rozporu se statutem CIA působit pouze mezinárodně, a nemusíme kvůli tomu spekulovat. Během slyšení Churchova výboru CIA přiznala, že má v amerických médiích své agenty, kteří přinejmenším přeposílají příběhy americkým médiím ke zveřejnění, ale následná zpráva Carla Bernsteina o tom v jeho zásadní práci Rolling Stones, CIA a média z roku 1977 naprosto jasně ukázala z řady různých zdrojů, že neexistovali jen novináři, kteří podávali zprávy a působili v podstatě jako informátoři CIA, ale že existovali skuteční agenti, kteří byli v utajení jako novináři a reportéři.
CIA měla rozsáhlé vazby na redaktory a vazby na vydavatele, jako byla rodina stojící za New York Times, a další reportáže ukázaly, že například Alan Dulles v počátcích CIA mohl často volat a také volal vydavatelům v USA, aby změnil určité články nebo dosáhl toho, aby se o určitých skutečnostech psalo nebo nepsalo.
DB: Carl Bernstein ve svém článku CIA a média v časopise Rolling Stone z roku 1977 uvedl, že vztahy mezi zpravodajskou komunitou a mainstreamovými médii byly mnohem rozsáhlejší, než odhalil i výbor.
V: CIA by mohla manipulovat zprávami v USA tím, že je přesměruje přes zahraniční zemi.
DB: Bernstein tvrdil, že výbor pomohl zakrýt některé z nejhorších aspektů tohoto partnerství, protože by odhalil, cituji: „Trapné vztahy v 50. a 60. letech s některými z nejmocnějších organizací a jednotlivců v americké žurnalistice.” Bernstein uvedl, že v letech 1950 až 1966 poskytoval asi deseti zaměstnancům CIA krytí deník New York Times na základě dohod schválených vydavatelem listu Arthurem Hayesem Sulzbergerem.
Tato krytí byla součástí obecné politiky Timesů poskytovat pomoc CIA, kdykoli to bylo možné. Sulzberger byl navíc blízkým přítelem ředitele CIA Alana Dullese. Bernsteinova reportáž také ukázala, že v 50. letech CIA prováděla formální výcvikový program, v jehož rámci instruovala své agenty, aby fungovali jako zpravodajci. Cituji: „Byli to lidé, kterým bylo řečeno: Budeš novinářem, řekl Bernsteinovi jeden z úředníků CIA.” Bernstein také uvedl, že bývalý ředitel CIA Alan Dulles a blízký přítel Henry Luce, zakladatel časopisů Time a Life, pravidelně umožňoval členům svého štábu pracovat pro CIA. V roce 1977 vyšlo několik dalších odhalení, mimo jiné Sig Mickelson, bývalý šéf CBS, přiznal, že v 50. letech často spolupracoval se zpravodajskou službou.
SM: V CBS jsme byli v kontaktu se CIA. Ve skutečnosti v době, kdy jsem se v roce 1954 stal šéfem celého zpravodajství a publicistiky, už byly navázány vztahy a zeptali se mě, jestli s nimi budu pokračovat.
DB: Kromě toho Timesy uvedly, že: Desítky anglicky a cizojazyčných publikací po celém světě byly v posledních třech desetiletích vlastněny, dotovány nebo nějakým způsobem ovlivňovány CIA jako součást globální propagandistické sítě udržované agenturou. Možná ještě škodlivější je, že William Colby přiznal, že některé americké stanice nevědomky opakovaly falešné zprávy podstrčené CIA. CIA tvrdila, že praxe využívání novinářů k šíření příběhů skončila v roce 1973. Nicméně v červenci 1996 uspořádal zvláštní výbor amerického Senátu pro zpravodajské služby slyšení týkající se veřejné politiky v souvislosti s možným využíváním novinářů, duchovních nebo mírových sborů ze strany CIA.
Tehdejší ředitel CIA John Deutch chtěl změnit předpisy zakazující využívání novinářů, duchovních a misionářů a Mírových sborů v zahraničí k provádění politických zpravodajských operací. Článek z února 1996 uvádí, že Deutch byl dotazován na zprávy o tom, že CIA v mimořádně vzácných případech tajně upustila od předpisů z roku 1977 a využívala novinářské nebo mediální krytí pro zpravodajské aktivity v zahraničí. Představitelé CIA odmítli připustit, zda byli členové vedení církve využíváni také jako prostředky CIA Zajímavé je, že článek v Timesech uvádí, že spor o využívání nediplomatického krytí ze strany CIA vznikl po doporučení pracovní skupiny sponzorované Radou pro zahraniční vztahy.
Tato pracovní skupina vyzvala k ukončení právních a politických omezení, která omezují využívání takových nediplomatických krytí ze strany CIA, jako jsou novináři a členové duchovenstva. Tato souvislost je zajímavá proto, že jen o tři roky dříve, v roce 1993, napsal Richard Harwood, novinář a bývalý redaktor deníku Washington Post, článek s názvem Vládnoucí třída novinářů, v němž nastínil, jak americká mainstreamová média slouží agendě vládnoucí třídy. Harwood se ve svém sloupku nezaměřuje na americké zpravodajské agentury, které využívají média k šíření různých druhů propagandy. Místo toho se zabývá propojením amerických médií a Rady pro zahraniční vztahy. Harwood píše: Ve své sedmdesátileté historii měl čtvrtletník Foreign Affairs pouze pět redaktorů. Pátým, nedávno jmenovaným, je James Hogue, bývalý vydavatel New York Daily News a předtím redaktor Chicago Sun-Times.
Čtvrtletník vydává Rada pro zahraniční vztahy, jejíž členové jsou tím nejbližším, co máme v USA k vládnoucímu establishmentu. Členem je prezident, jeho ministr zahraničí, náměstek ministra zahraničí, všech pět náměstků ministra, několik asistentů ministra a členem je i právní poradce ministerstva, prezidentův poradce pro národní bezpečnost a jeho náměstek.
Ředitel CIA, stejně jako všichni předchozí ředitelé, a předseda Poradního sboru pro zahraniční zpravodajství jsou členy. Harwood dále uvádí, že členy Rady pro zahraniční vztahy bylo mnoho předních osobností amerického politického života, například Gerald Ford, Jimmy Carter, Henry Kissinger, Zbigniew Brzezinski, Cyrus Vance, McGeorge Bundy, guvernér Mario Cuomo atd. V dalších kapitolách tohoto seriálu se vrátíme k tématu Rady pro zahraniční vztahy a k tomu, jakou roli v pyramidě moci hrají také nevládní organizace, think tanky a neziskové organizace. Jde o to, že média po celém světě jsou nejen ovlivňována korporátními dolary a zájmy, ale často jsou i nástrojem šíření propagandy zpravodajských služeb a prosazování agendy vládnoucí třídy. Navzdory slibům o ukončení spolupráce mezi špionážními agenturami a novináři byla CIA ještě v roce 2014 přistižena při spolupráci s novináři z LA Times.
VZNIK NEZÁVISLÝCH MÉDIÍ
Vzhledem k soustavnému selhávání korporátních médií a do očí bijící neobjektivitě si veřejnost vypěstovala touhu po nefiltrovaném a poctivém zpravodajství. Internet pomohl urychlit vznik nezávislých nebo alternativních médií, kde občanští novináři, aktivisté, reportéři-samouci a komentátoři na sociálních sítích přímo konkurují korporátním médiím. Na internetu také vznikly statisíce nových stránek, které nezapadají do hierarchie tradičních médií.
V první dekádě po roce 2000 se s nástupem YouTube a dalších populárních sociálních sítí podařilo alternativním médiím předběhnout mainstreamová média a rychle oslovit masy. V roce 2010 se začal zhmotňovat rostoucí ekosystém webových stránek, kanálů, podcastů a reportérů alternativních médií. Některé kanály se vyhýbaly lesku a pozlátku korporátních médií ve prospěch reportáží vysílaných v obývacích pokojích a z ulic. Jiné kanály se snažily obnovit profesionalitu mainstreamu a zároveň si zachovat ochotu zpochybňovat všechny úhly pohledu. Decentralizovaný charakter internetu byl bohužel opuštěn ve prospěch centralizovaných institucí, které nabízejí vyhledávače, sociální média a další internetové služby. Většina veřejnosti používá Google, Facebook a YouTube, aby se dozvěděla o světě kolem sebe.
Tito lidé se mylně domnívají, že vidí vše, co je na internetu dostupné. To ale není zdaleka pravda. Po amerických prezidentských volbách v roce 2016 čelilo mnoho nezávislých médií a novinářů napříč politickým spektrem dalšímu útoku v podobě falešných zpravodajů. Označení fake news, které poprvé zpopularizoval Donald Trump, bylo rychle použito k útoku na všechny zdroje, které nepapouškovaly mainstreamovou verzi událostí kolem voleb v roce 2016. Stránky nezávislých médií byly jedna po druhé označovány za falešné zprávy nebo ruské dezinformace a následně mazány ze sociálních sítí. Od té doby se prostředí sociálních médií ještě více posunulo díky používání ověřovatelů faktů a úplnému zákazu některých témat.
Dalším způsobem, jak si mocenská pyramida udržuje vliv, je nákup a nebo financování tzv. nových mediálních společností, které se snaží tvářit jako nezávislé a jsou obvykle zaměřeny na mladší publikum. Navzdory uhlazené prezentaci a využívání mladšího, různorodého publika jako reportérů jsou tyto společnosti pouze rebrandingem stejné propagandy, kterou šíří miliardáři, korporace a zpravodajské agentury. Mezi tyto společnosti patří Vice Media, Vox Media a Buzzfeed. Snaha zpravodajských agentur manipulovat a ovlivňovat veřejné mínění přesahuje rámec najímání novinářů. Podle jednoho z dokumentů odhalených Snowdenem britská vláda udržuje software pro správu online osob.
Britská vládní komunikační centrála GCHQ provozuje elitní jednotku známou jako Joint Threat Research Intelligence Group neboli JTRIG. V dokumentech jsou popsány taktiky, které agentura používá, včetně způsobů manipulace s veřejným míněním, pochopení lidského myšlení a chování a podpory konformity. Jedna ze zpráv z roku 2011 popisuje taktiky JTRIG, včetně nahrávání videí na YouTube obsahujících přesvědčovací sdělení, zakládání skupin na Facebooku a účtů na Twitteru a vytváření falešných online osobností a příznivců s cílem diskreditovat, podporovat nedůvěru, odrazovat, zdržovat nebo narušovat. Jednotka využívá kampaně na sociálních sítích k povzbuzování a posilování poslušnosti a konformity.
Britské zpravodajské služby i zpravodajská komunita USA chtějí ve veřejnosti podporovat poslušnost a konformitu. Chtějí veřejnost udržet propagandisticky naladěnou, rozptýlenou, dezinformovanou a bojující mezi sebou. Miliardáři využívají svá média a své přátele ve vládě k tomu, aby veřejnost blaženě nevěděla o jejich úsilí získat moc a bohatství. Naštěstí existují řešení. I přes cenzuru a přímé mazání alternativních novinářů a médií existují určitá řešení. Pro začátek se stále více mainstreamových novinářů rozhoduje opustit korporátní svět a připojit se k nezávislým médiím v zájmu věcné a investigativní žurnalistiky. V posledním desetiletí odešla Amber Lyonová ze CNN, Sheryl Atkinsonová ze CBS, Glenn Greenwald z Guardianu do Intercept a poté z Intercept odešel a stal se nezávislým. Dalším mainstreamovým novinářem, který se stal nezávislým reportérem, je Ben Swann, bývalý moderátor CBS Atlanta, který odešel poté, co čelil cenzuře za své reportáže. Nedávno jsem s ním hovořil o tom, co považuje za selhání mainstreamových médií.
BS: Představa, že novináři nemají názor, je falešná. Je to zřejmé. Je v lidské povaze mít názor. Tohle je klamný koncept, které prosazují společnosti jako CNN. Glen Greenwald to nazývá „pohled nikam”. Což je: já jsem objektivní novinář, nemám názor, nic nevím, jen informuji o tom, co vidím. To je ale robot, ne člověk. Co je upřímnější způsob, jak se s tím vypořádat, je říct: víte co, já mám názor, a pokud budu o svých názorech mluvit otevřeně, jsem ve svých názorech velmi libertariánský, věřím v individuální svobodu, mluvím o tom velmi otevřeně, takže víte, z čeho vycházím. Nicméně není důležité, jestli máte nějaký názor, nebo ne. Důležité je, zda si vezmete fakta z příběhu a překroutíte je tak, aby odpovídala vašemu názoru, nebo je překroutíte tak, aby odpovídala tomu, co už máte jako předsudek. Věřím, že jako novináři to neděláme. Děláme to, že říkáme, že půjdeme tam, kam nás fakta v příběhu zavedou, ale samozřejmě budeme mít na věci svůj názor.
DB: Swann a další bývalí mainstreamoví novináři nejenže opustili tradiční média. Mnozí z nich začali k vysílání svých reportáží využívat alternativní platformy. Glenn Greenwald a novinář Matt Taibbi začali ke zveřejňování svých reportáží používat nezávislou službu Substack, zatímco Swann spustil vlastní videoslužbu Ise.media, aby mohl svobodně informovat, aniž by byl cenzurován sociálními sítěmi a vyhledávači.
BS: Vymezte se proti čistce na sociálních sítích.
DB: Kromě toho existuje řada alternativních sociálních médií a platforem pro hostování videí, které začaly nabízet služby bez cenzury pro ty, kteří touží po nefiltrované platformě sociálních médií a zpravodajství. Stránky jako BitChute, LBRY, Minds, Float a Hive nabízejí tvůrcům obsahu možnosti, jak překonat dominanci mainstreamových médií. Jako konzumenti médií máme možnost podpořit stránky a platformy, které poskytují spravedlivé zpravodajství. Jak poznamenal Swann, neznamená to zpravodajská média, která nemají žádný názor nebo zaujetí. Jde spíše o očekávání, že média budou důvěřovat divákovi, který bude konzumovat obsah z široké škály názorů a pohledů a udělá si vlastní názor.
Řešením je, aby se každý z nás vědomě rozhodl odpojit se od státem řízených sítí a online platforem, které se pokoušejí udělat si názor za vás. Řešením je podporovat nezávislé mediální organizace a novináře, kteří odvádějí důležitou práci při předkládání faktů. Pouze pokud se vědomě rozhodneme podporovat skutečná nezávislá média, která nejsou financována miliardáři, korporacemi a špionážními agenturami, můžeme doufat v zachování svobodných médií, která budou posilovat a vzdělávat veřejnost. Chcete-li se dozvědět více o kontrole a manipulaci médií, doporučujeme přečíst si knihy Noama Chomského Manufacturing of Consent a Bena Bagdikiana The New Media Monopoly.
Překlad: David Formánek
