Originál článku publikován ZDE: 24. února 2019
Autor: James Corbett
Jak říká známé přísloví: „Vítěz získá kořist.“ Mohlo by se však dodat: „Poražení mezitím půjdou na šibenici.“
To je logika spravedlnosti vítěze. Je to logika Versailleské smlouvy, která od poraženého německého národa požadovala nezaplatitelné reparace. Je to logika Tokijského tribunálu pro válečné zločiny, kde pachatelé válečných zločinů vynášeli rozsudky nad válečnými zločiny poražených. Je to logika Abú Ghrajbu, kde americká armáda mučila a zabíjela zajaté nepřátele.
V průběhu lidských dějin zašli vítězné národy při vymáhání pomsty na poražených nepřátelích příliš daleko. Celý pojem „mezinárodní právo“ – od Ženevských úmluv přes Komisi pro mezinárodní právo až po Mezinárodní trestní soud – byl veřejnosti prodáván jako ochrana proti této neblahé tendenci vnucovat spravedlnost vítězů poraženým. Ale stejně jako dějiny píší vítězové, tak i o spravedlnosti rozhodují vítězové, a případ Mezinárodního trestního soudu je toho nejlepším příkladem.
Co se vám vybaví, když si vzpomenete na mezinárodní válečné zločiny v nedávné době? Americké útočné války v Iráku a Afghánistánu založené na promyšlených lžích o zbraních hromadného ničení a 11. září? Neomezené zadržování zajatců v Camp X-ray, Guantánamu nebo jiných vojenských věznicích, které bylo výsledkem těchto nezákonných válek? Použití bílého fosforu Izraelem při masakru civilistů v Gaze v roce 2009? Genocidní kampaň Saúdské Arábie v Jemenu (umožněná neochvějnou podporou strýčka Sama)?
Porovnejme tento seznam porušení mezinárodního práva se seznamem „situací“, které Mezinárodní trestní soud vyšetřuje od svého vzniku v roce 2003. Všimli jste si něčeho? Třeba to, že na seznamu není ani jeden z těch do očí bijících válečných zločinů, které jsme právě zaznamenali? Nebo jak se každé z těchto vyšetřování (až na jedno) zaměřilo na africký konflikt?
Žádná spravedlnost pro Afghánistán. Žádná spravedlnost pro Irák. Žádná spravedlnost pro Palestinu. Žádná spravedlnost pro Jemen. Žádná spravedlnost pro oběti jakékoli agrese spojenců Západu. Nenechte se mýlit: Tato „opomenutí“ nejsou náhodná, ale záměrná.
Nejnovějším důkazem této skutečnosti – jako by bylo třeba dalšího důkazu – bylo odstoupení vrchního soudce ICC Christopha Flüggeho koncem minulého měsíce, který byl znechucen americkým vměšováním do činnosti soudu. Vlastně „vměšování“ je způsob, který si mnozí autoři titulků zvolili, aby americké vměšování do činnosti ICC formulovali, ale toto slovo, s prominutím, situaci nevystihuje.
Řekněme to co nejjednodušeji: Soudce Flügge odstoupil, protože USA přímo vyhrožovaly soudcům a prokurátorům Mezinárodního trestního soudu za to, že dokonce pohrozili, že se budou zabývat možností, že Američané v Afghánistánu porušili mezinárodní právo.
Já vím, já vím: Potřebujete chvilku, abyste se z toho šoku vzpamatovali.
Příběh začíná v roce 2017, kdy hlavní žalobkyně ICC provedla předběžné vyšetřování válečných zločinů USA v Afghánistánu a zjistila, že „existuje důvodné podezření, že v zemi byly spáchány válečné zločiny a zločiny proti lidskosti“ americkými vojáky. Logicky následovalo oznámení prokurátorky, že oficiálně požádá ICC o prošetření těchto obvinění. Tato konkrétní prokurátorka zjevně nedostala zprávu, že ICC má sloužit pouze k stíhání afrických despotů před klokaními soudy a že Američané mají imunitu.
Aby se Trumpův poradce pro národní bezpečnost John Bolton ujistil, že všichni mají tuto zprávu k dispozici, předal ji během svého prvního projevu po nástupu do Trumpovy administrativy. „Spojené státy použijí veškeré prostředky, aby ochránily naše občany a občany našich spojenců před nespravedlivým stíháním ze strany tohoto nelegitimního soudu,“ varoval a dodal, že „budeme proti ICC bojovat“. A pak, pro případ, že by poselství nebylo dostatečně jasné, dodal:
„S Mezinárodním trestním soudem spolupracovat nebudeme. Nebudeme ICC poskytovat žádnou pomoc. K ICC se nepřipojíme. Necháme ICC, aby sám zanikl. Koneckonců, pro všechny záměry a účely je pro nás ICC již mrtvý.“
Jestli jsou pro Vás překlady hodnotné, zvažte přispěním na jejich tvorbu níže kartou (ocením měsíční podporu) nebo ZDE na bankovní účet. Děkuji! (ps: Po kliknutí na tlačítko „Přispět” budete přesměrování na platební bránu)
Chápete?
Christoph Flügge to pochopil. A poté, co mu bylo řečeno, že Mezinárodní trestní soud je fraška a že nikdy nebude moci stíhat USA ani žádného jiného slona v místnosti, odstoupil.
Tato epizoda přesně ukazuje, jak Mezinárodní trestní soud funguje, přesněji řečeno, jak mu jeho skuteční vládci umožňují fungovat. Mezinárodní trestní soud byl totiž zřízen západními mocnostmi a jejich spojenci, aby dodal fíkový list legitimity konceptu spravedlnosti vítězů.
Soudce Flügge komentoval Boltonovy výroky v rozhovoru pro německý týdeník Die Zeit:
„Americký bezpečnostní poradce vystoupil v době, kdy Haag plánoval předběžné vyšetřování amerických vojáků, kteří byli obviněni z mučení lidí v Afghánistánu. Americké výhrůžky mezinárodním soudcům jasně ukazují nové politické klima. Je to šokující. Takovou hrozbu jsem ještě nikdy neslyšel.“
Christoph Flügge možná takovou hrozbu ještě nikdy neslyšel, ale Christopher Black určitě ano. Je to právník specializující se na mezinárodní trestní právo (a předchozí respondent Corbett Report), který úspěšně obhajoval bývalého generála rwandského četnictva Augustina Ndindiliyimanu u Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu. Příběh Blackovy neuvěřitelné právní cesty u mezinárodního soudu je neuvěřitelný a poukazuje přesně na ty typy „šokujících“ zásahů, které Flüggeho tak rozrušily.
V komentáři k rezignaci soudce Flüggeho Black poznamenal, že Boltonova zastrašovací taktika není v žádném případě novým jevem.
„To se táhne už dlouho. Od té doby, co byly zřízeny mezinárodní soudy a orgány, se do nich USA snaží zasahovat a využívat je k politickým účelům. [. . .] Nejenže na soudce v mém případě u rwandského tribunálu byl vyvíjen nátlak, ale i mně samotnému bylo v době, kdy jsem tam byl, ze strany CIA vyhrožováno, abych přestal vznášet otázky a předkládat důkazy, které se jim [americké straně] nelíbily.“
Pro lidi, kteří se již setkali s mým zpravodajstvím o mezinárodním právu obecně a o Mezinárodním trestním soudu konkrétně, to sice není žádná novinka, ale je to alespoň „novinka“. Však víte, ten společensky vytvořený pojem, kterým zbrojí takové časopisy jako Newsweek a The Guardian a který je nasazován proti veřejnosti v probíhající informační válce.
Jak se však dalo očekávat, o těchto případech se zmiňují pouze média, která jsou poplatná establishmentu, protože je lze využít k dalšímu posílení legitimity Mezinárodního trestního soudu. Tento trik je snadno patrný v mainstreamovém zpravodajství o soudu, kde jsou nedostatky ICC využívány jako záminka k dalšímu oslabování národní suverenity. Problém není v centralizovaném korytu moci, které je zde právě proto, aby bylo zneužíváno vládnoucími silami; problém je v tom, že centralizované koryto moci není dostatečně centralizované.
Čtenáři Corbettova reportu samozřejmě vědí, že pokud by se USA a Izrael a další mezinárodní vyděděné státy staly smluvními stranami Mezinárodního trestního soudu, v nejlepším případě by umožnily ukázkový proces s některými nízko postavenými vojáky, aby prokázaly, že soud je „spravedlivý a nestranný“. A pak by neokonzervativci a jejich neoliberální přátelé znovu začali ohrožovat svět, zatímco jejich pes ICC by se vrátil k stíhání Afričanů.
Spravedlnost vítěze nikdy nezmizela. Jen se přestěhovala do Haagu a zřídila soud. Doslova.
Překlad: David Formánek
