Originál článku publikován ZDE: 22. října 2023

Často se mě ptají na obrázek, který jsem v průběhu let měl důvod zařadit do několika svých článků. Zobrazuje televizní kameru, která zachycuje útok nožem takovým způsobem, že zcela převrací realitu toho, kdo útočí a kdo je napaden.

Pokud jste ho ještě neviděli, tady je:

Rád bych připsal zásluhy tomu, kdo tento obrázek vytvořil, ale nemohu. Na internetu koluje už desítky let a nikdy jsem neviděl, že by byl připsán nějakému konkrétnímu autorovi. Byl však zveřejňován a přeposílán tolikrát, že si v tuto chvíli vytvořil vlastní pověst.

Někteří tvrdí, že kameraman to na oba narafičil.

Jiní trvají na tom, že na hlavu kameramana míří zbraň, která je těsně mimo záběr.

Ať už je to jakkoli, je snadné pochopit, proč tento obrázek vyvolal v průběhu desetiletí takový zájem (a podle ohlasů v mé e-mailové schránce stále vyvolává). Je to proto, že dokonale vystihuje myšlenku, kterou teď budu rozebírat tisíci slovy: kontext je všechno.

Pokud jste si tento bod již osvojili a chápete, jak byl tento vhled zneužit mocí, která by neměla být, skvělé! Ale je tu ještě jeden bod k zamyšlení: tento poznatek o důležitosti kontextu můžeme využít ve svůj prospěch.

Jak? Dovolte mi to vysvětlit. . . .

ZÁBĚROVÉ VÁLKY

Vzpomínáte si, jak jsem ukázal, že vnímání celého národa lze zásadně změnit pouhým namířením kamery jiným směrem?

(Video: Je tohle Japonsko?!?)

Pro ty, kterým to uniklo, jde o to, že korporátní presstituti tuto techniku používají neustále, aby manipulovali s naším vnímáním důležitých otázek.

Vzpomeňte si, jak BBC ukázala údajný dav protestující proti tehdejšímu íránskému prezidentovi Mahmúdu Ahmadínežádovi:

. . . což byl ve skutečnosti oříznutý obrázek z pro-Ahmadínežádovského shromáždění?

Nebo když se vás CityNews a další prolhaná kanadská média snažila přesvědčit, že jde o reprezentativní snímek Konvoje svobody:

Místo, víte, tohle:

Nebo když se nás světový tisk snažil přesvědčit, že stateční vůdci svobodného světa odvážně spojili své paže, aby demonstrovali svou oddanost svobodě slova tím, že vedli pařížský pochod jednoty po útoku na redakci časopisu Charlie Hebdo?

Jen proto, aby náhodní uživatelé Twitteru poukázali na to, že celá věc byla naprostá šaráda, která se odehrála na prázdné, hlídané ulici?

A kdo by mohl zapomenout na to, jak prolhané kamery koupeného a zaplaceného establishmentového tisku ukázaly přiblížený záběr shromáždění Hillary Clintonové během prezidentských voleb v roce 2016….

… aby mohli skrýt skutečnost, že královna „Proč nemám 50 bodů náskok?“ Hillary nedokázala zaplnit ani středoškolskou tělocvičnu svými příznivci?

A nejde jen o doslovné fotografie, které jsou zmanipulovány tak, aby poskytovaly zavádějící souvislosti.

Přemýšlejte o lžích, proklatých lžích a sloupcových grafech statistiků, kteří chtějí, abyste se smrtelně báli jejich (lživých, manipulativních, falešných, zfalšovaných a příhodně barevně odlišených!) grafů globálních průměrných teplot, které ukazují posledních 140 let (většinou falešných) údajů o globálním oteplování:

. . ale rozhodně NECHCETE, abyste tyto údaje posuzovali v historické perspektivě:

Manipulace s kontextem se samozřejmě neomezuje jen na vizuální oblast. S titulky, citacemi a zdroji si lze pohrávat, aby se změnilo čtenářovo chápání příběhu.

Vzpomínáte si, jak zlí studenti Covingtonské střední školy pod vedením arcineobčanského supremacisty Nicka Sandmanna fyzicky ohrožovali a krutě zesměšňovali nevinného protestujícího indiána v National Mall ve Washingtonu?

A vzpomínáte si, jak se mainstreamoví komentátoři a moderátoři, kteří uvažovali o tom, že Sandmannovi dají pěstí do obličeje, nebo se vyjádřili, že Covingtonovy děti „mohly rovnou plivnout na kříž„, museli přiznat vinu poté, co se objevilo video, které ukázalo, že celý incident byl o 180 stupňů zcela opačný, než jak původně informovaly CNN, The Washington Post, NBC Universal a další prolhaní lháři mainstreamových médií?

Věřím, že už jste pochopili, o co jde: kontext je důležitý.

Vyloučení klíčových souvislostí ze zprávy je jedním z nejjednodušších a nejúčinnějších způsobů, jakým lokajští novináři klamou veřejnost. Dokonce bych řekl, že je to pravděpodobně klíčová metoda, kterou establishmentová média používají k dezinformování svého publika. Ano, někdy posměváčtí opakovači MSM prostě lžou o faktických záležitostech, ale častěji tito presstituti nepíší faktické lži; lžou opomenutím.

Určitě vás napadne milion dalších příkladů tohoto jevu. Neváhejte a zanechte tyto příklady v sekci komentářů tohoto zpravodaje na corbettreport.com. Ale jakkoli to může být katarzní, možná je na tomto postřehu „kontext je všechno“ něco důležitějšího.

Můžeme kromě pouhého určení techniky manipulace s kontextem využít naše porozumění této technice k formulaci řešení problémů, kterým čelíme?

Ukazuje se, že tento zdánlivě jednoduchý poznatek – totiž že můžeme získat jiný pohled na téma pouhou rekontextualizací – můžeme využít ve svůj prospěch.

PŘEFORMULOVÁNÍ PROBLÉMU

Často uvádím ještě jeden obrázek, který podle mě naplňuje staré přísloví „obrázek vydá za tisíc slov“. Je to ten, který ukazuje politika na vzdáleném konci prkna visícího nad útesem. Doslova ho podpírají lidé, kteří poslouchají jeho projev na druhém konci prkna. Ale jeden člověk – pravděpodobně zklamaný politikem – z prkna vystoupí.

Je to další z těch kreslených obrázků, který je podobně jako kreslený obrázek Útočník s nožem neurčitého stáří a původu, ale působí, jako by tu byl odjakživa, protože vyjadřuje hlubokou pravdu v jednom jednoduchém, okamžitě srozumitelném obrázku.

V tomto případě se jedná o pravdu, kterou žádná hesla o „síle lidu“ nemohou lidem sdělit stejným způsobem. Ano, svou účastí doslova podporujeme politické loutkové divadlo (a politiky v něm). Ukončit toto představení je tak jednoduché, jako odejít.

Obecněji řečeno, toto je bod, který se snažím zdůrazňovat ve své práci na řešeních již několik let. Skutečným selháním konspiračních teoretiků je, že mají tendenci představovat si lidstvo jako bezmocné zajatce Oni/Těch/Jich složené z všemocných davoských iluminátů, židovských vatikánských vesmírných laserových elitářů, jejichž děsivá síla a úžasné zdroje je činí naprosto nepřekonatelnými a zajišťují, že jejich plány nevyhnutelně a neomylně dojdou naplnění.

Tento narativ o nedotknutelné elitě podobné Bohu je ze své podstaty demotivující. „Jaký má smysl se vůbec pokoušet o odpor? Mocní, kteří by neměli být, si nakonec stejně prosadí svou.“ V tomto smyslu je tento narativ funkčně neodlišitelný od nepřátelské propagandy. Tím, že konspirátoři odrazují lidi, kteří by se jim jinak postavili, pravděpodobně udělali pro udržení své nadvlády více než použitím jakékoli jiné metody kontroly.

Co kdybychom tedy obrázek přehodnotili? Můžeme problém našeho zotročení globálním technokratickým spiknutím rekontextualizovat tak, abychom se od tohoto ve své podstatě demoralizujícího narativu osvobodili?

Co kdybychom místo toho, abychom se považovali za bezmocné oběti všemocných Gatesů, Schwabů a Rothschildů, viděli je ve stejné pozici jako politika na prkně visícím nad útesem? Co kdybychom místo toho, abychom tyto ubohé psychopaty vnímali jako světovládné kolosy, které své bohatství a moc získaly díky vynikajícímu intelektu a lstivosti, si naopak uvědomili, že jejich zdánlivá moc nad námi pochází přímo z naší účasti v jejich systému?

Jinými slovy, co kdybychom uznali, že jsme to my, kdo podporuje jejich systém kontroly – a jediné, co musíme udělat, je vystoupit z prkna?

Tímto přetvořením scénáře nejenže zbavíme mužů za oponou jejich pocitu neporazitelnosti, a tím motivujeme sebe i ostatní k akci v reálném světě, ale také začneme přesně chápat, které z našich akcí budou skutečně účinné. Pokud jsme to my, kdo svou účastí na tomto systému korporátní/vládní/finanční kontroly v konečném důsledku umožňujeme jeho fungování – používáme jejich peníze, nakupujeme v jejich obchodech, kupujeme jejich výrobky, jíme jejich potraviny, hlasujeme ve zmanipulovaných volbách, sledujeme jejich zprávy atd -, pak z toho vyplývá, že tento systém můžeme svrhnout tím, že se z něj sami odstraníme a distancujeme se od něj.

Boj proti tisíciletému spiknutí, jehož cílem je potlačit svobodné lidství, samozřejmě obnáší víc než jen vymanění se ze systému, jak nepochybuji, že si mé vzdělanější publikum správně všimne. Ale přerámováním problému se alespoň zbavíme apatie vyvolané vyprávěním o všemocném spiknutí iluminátů a můžeme začít jednat, abychom dosáhli světa, ve kterém chceme žít.

Nebo, jak někdy říkám: musíme přestat žebrat o zbytky z mistrova stolu a vytvořit si stůl vlastní.

Dobře, takže mě napadá toto: myslím, že tento koncept by mohl být vyjádřen vizuálně pomocí zobrazení Atlase, Titána z řecké mytologie, který je odsouzen k tomu, aby po celou věčnost držel oblohu. Všichni známe tradiční zobrazení Atlase, který se snaží udržet zemi na svých ramenou, a víme, jak spisovatelé jako Ayn Randová využili tuto mytologii pro své vlastní účely. Co takhle obrázek, na němž by Atlas nesl jiné břemeno – ne zeměkouli, ale iluminátskou pyramidu s Vševidoucím okem jako jejím vrcholovým kamenem? A co kdyby se Atlas rozhodl toto břemeno „setřást“? Nespadla by pyramida na zem a nerozbila se?

Je to hloupý nápad na politickou karikaturu? Asi ano. Nejsem výtvarný umělec a ani se za něj nepovažuji. Berte to tedy jako výzvu pro výtvarné umělce v davu: jak byste tento koncept vyjádřili v jediném, nadčasovém, okamžitě srozumitelném obrázku, jako jsou ty, na které jsme se podívali výše?

A tady je výzva pro vás ostatní: jak byste problém technokratického spiknutí globalistů přetvořili tak, abyste lidi inspirovali k akci a změnám ve světě? Dokážete přijít s nějakým úhlem pohledu nebo jiným kontextem vyprávění, který by vysvětlil nejen problém, ale i jeho řešení jednodušším a přímočařejším způsobem, než jsem se o to pokusil zde?

Těším se na to, s čím přijdete.

Překlad: David Formánek