J. Peterson & B. Lomborg: Prosazovat na COP27 stále stejnou klimatickou politiku je šílené

Ve zkratce...

"Šílenství je dělat stále totéž a očekávat jiné výsledky." Tento slavný citát - často nesprávně připisovaný Albertu Einsteinovi - by se mohl stát neoficiálním mottem 27. zasedání konference smluvních stran OSN o změně klimatu v Egyptě (COP27). Navzdory slibům na klimatických konferencích se žádné z těchto slibů nedaří převést do reality. Proč? Možná protože to nikdy nebylo o změně klimatu a záchraně planety... více v článku.
Facebook
Telegram
VK

Originál článku publikován ZDE: 4. listopadu 2022

Po desetiletích neúspěchů při omezování emisí si přiznejme, že kapitalistické investice nejsou problémem, ale řešením.

„Šílenství je dělat stále totéž a očekávat jiné výsledky.“ Tento slavný citát – často nesprávně připisovaný Albertu Einsteinovi – by se mohl stát neoficiálním mottem 27. zasedání konference smluvních stran OSN o změně klimatu v Egyptě (COP27).

Celosvětové emise CO₂ od doby, kdy se státy světa na Summitu Země v Rio de Janeiru v roce 1992 poprvé zavázaly k omezení klimatických změn, neustále rostou – navzdory desítkám klimatických summitů a globálním klimatickým dohodám uzavřeným v Kjótu a Paříži. Tak tomu bude i v roce 2022, kdy společně dosáhneme nového emisního rekordu. Zatímco bohaté země stále častěji slibují drakonické snižování emisí (a pak většinou couvnou, protože dovážejí obrovské množství ropy, plynu a uhlí, aby zachránily své občany před energetickou chudobou, jak to naposledy udělaly při řešení současné energetické krize), většina budoucích emisí bude pocházet ze zemí Asie a Afriky, které jsou v současnosti chudší, protože se snaží vymanit z krajní chudoby.

V uplynulých deseti letech se svět zaměřil na nápravu změny klimatu více než kdykoli předtím. Přesto jsme ničeho nedosáhli, ačkoli peněz bylo vyhozeno nemálo. V překvapivě upřímném přehledu klimatických politik OSN odhalila „ztracené desetiletí“: Zpráva zjistila, že nedokáže rozlišit mezi tím, co se stalo, a světem, který od roku 2005 nepřijal žádnou novou klimatickou politiku. Považte: všechny ty klimatické summity a velkolepé sliby – všechny ty výdaje a problémy – a žádný měřitelný rozdíl.

Tento stav bohužel není překvapivý, protože současné obnovitelné zdroje energie mají dva velké problémy. Zaprvé zabírají obrovskou plochu a často vytlačují přírodu: k nahrazení jednoho čtverečního metru plynové elektrárny je zapotřebí 73 čtverečních metrů solárních panelů, 239 čtverečních metrů větrných turbín na pobřeží nebo ohromujících 6 000 čtverečních metrů biomasy. Jedna studie zjistila, že Spojené státy by musely věnovat „čisté energii“ plochu čtyřikrát větší než Spojené království, aby splnily slib prezidenta Bidena o bezuhlíkové ekonomice do roku 2050.

Za druhé – a to je ještě důležitější – obě technologie obnovitelné energie, které upřednostňuje naprostá většina ekologických aktivistů, jsou přerušované nebo nespolehlivé. Solární energie se jednoduše nevyrábí, když je zataženo nebo v noci. Větrná energie vyžaduje vítr. Zastánci zelené energie nám často tvrdí, že větrná a solární energie jsou levnější než fosilní paliva. V nejlepším případě to platí pouze tehdy, když fouká vítr nebo svítí slunce. Za bezvětří a temné noci se náklady na větrnou a solární energii vyšplhají do nekonečna.

Z těchto důvodů je velmi zavádějící (i když velmi výhodné) porovnávat náklady na větrnou nebo solární energii s fosilními palivy pouze tehdy, když fouká a svítí slunce. Je také důležité si uvědomit, že vzhledem k tomu, že veškerá solární energie se prodává v podstatě ve stejnou dobu (když svítí slunce), její hodnota dramaticky klesá. Když solární energie dosáhne v Kalifornii 30% podílu na trhu, jak ukázala jedna studie, ztrácí dvě třetiny své hodnoty.

Navíc: protože moderní společnost vyžaduje 24 hodin nepřetržitého napájení, není zálohování volitelné – a to znamená závislost na fosilních palivech, když není slunce nebo vítr. Se zaváděním většího množství sluneční a větrné energie jsou navíc záložní zdroje na fosilní paliva stále dražší, protože nabízejí své služby po méně hodin, aby přinesly potřebnou návratnost kapitálu. A co baterie? V celosvětovém měřítku máme k dispozici bateriová úložiště, jejichž současná kapacita umožňuje uložit jednu minutu a 15 sekund světové spotřeby elektřiny. A tento problém se brzy nezlepší – i v roce 2030 budou globální baterie pokrývat pouze necelých 11 minut celosvětové spotřeby elektřiny.

Rozsah výzvy

To vše ukazuje na problémy s odklonem od fosilních paliv. Když Biden ambiciózně slibuje, že veškerá americká elektřina bude do roku 2035 pocházet z obnovitelných zdrojů, řeší poměrně jednoduchou část klimatické výzvy. Elektřina tvoří pouhých 19 % celkové spotřeby energie. Ve vývoji řešení pro zemědělství, výrobu, stavebnictví a dopravu jsme mnohem pozadu. O posledně jmenovaných oblastech nejčastěji hovoří ekologové a politici, kteří zdůrazňují, že řešení je již na dosah ruky: elektromobily. Navzdory masivním dotacím je však celosvětově pouze 1,4 % automobilů na elektrický pohon a toto číslo se rychle nezvyšuje. Sama Bidenova administrativa odhaduje, že do roku 2050 budou elektromobily na baterie tvořit méně než 10 % celkového počtu automobilů v USA.

Podle celosvětového scénáře bude do roku 2050 méně než pětina všech automobilů na světě poháněna bateriemi. Měli bychom si také uvědomit, že zatím nemáme elektrické traktory, těžké nákladní automobily, letadla ani lodě – a to znamená, že veškerá infrastruktura na fosilní paliva, která umožňuje provoz těchto strojů, bude muset zůstat nedotčena, aby naše dodavatelské řetězce mohly pokračovat ve svém nezbytném provozu.

A náš současný nápor na elektromobily bude mít na klima jen velmi malý vliv. Mezinárodní energetická agentura odhaduje, že pokud bychom v tomto desetiletí dosáhli všech ambiciózních cílů elektrifikace dopravy, svět by vyprodukoval o 231 milionů tun C02 méně. Toto snížení sníží globální teplotu do konce století o jednu desetitisícinu stupně Celsia (0,0001 °C), jak vyplývá z modelu klimatického panelu OSN.

Řešení změny klimatu pomocí současných technologií je v podstatě nemožné. To znamená, že tvůrci klimatické politiky se snaží o okrajové řešení, nabízejí klamná řešení a morálně se vyvyšují. Tento vzorec se opakuje již tři desetiletí. Většina slibů daných v Rio de Janeiru v roce 1992 a v Kjótu v roce 1997 nebyla dodržena. Studie z roku 2018 zjistila, že pouze 17 ze 157 zemí, které se v Paříži zavázaly ke snížení emisí, přijalo zákony nařizující požadovaná opatření. Které země? Alžírsko, Kanada, Kostarika, Etiopie, Guatemala, Indonésie, Japonsko, Severní Makedonie, Malajsie, Mexiko, Černá Hora, Norsko, Papua-Nová Guinea, Peru, Samoa, Singapur a Tonga. To nejsou státy, které změní globální emise. I kdyby každá země udělala vše, co slíbila v původní pařížské dohodě, snížení emisí do roku 2030 by představovalo pouhé 1 % toho, co je nutné k udržení růstu teploty pod hranicí 2 °C.

Neúspěch však nepřiměl politiky ani lidi, kterým slouží, k větší opatrnosti a neústupnosti při hledání lepších řešení. Místo toho (my) zaujmuli ještě zarputilejší pozici a dávají stále směšnější, ale emocionálně přitažlivější sliby, přestože šance na jejich realizaci nebo na úspěch, pokud budou realizovány, je nulová. Pokus o realizaci tolik opěvované a často skloňované vize světa s nulovými emisemi C02 – ať už do roku 2035 nebo 2050 – by byl tak ničivě nákladný, že rozsáhlé nepokoje ve stylu Hnutí žlutých vest jsou jisté dlouho před dosažením „cíle“.

Novozélandská vláda slíbila uhlíkovou neutralitu do roku 2050. Poté zadala vypracování zprávy, která měla odhadnout náklady na její dosažení (což je sled událostí, který by měl být možná obrácený). Výsledek? I v případě efektivní realizace budou náklady do roku 2050 činit 16 % celkového ročního hrubého domácího produktu (což je číslo vyšší než celý současný roční státní rozpočet). A tyto náklady budou vznikat každý rok. To není nic jiného než cesta k menší prosperitě a prošlapávání takových cest přinese řadu sekundárních důsledků, včetně vážných občanských nepokojů, které nebudou pro planetu ani v nejmenším prospěšné.

Renomovaný vědecký časopis Nature nedávno zveřejnil studii, podle níž by dosažení Bidenem slibované klimatické utopie do poloviny století stálo každého Američana více než 5000 dolarů ročně – a to ty samé Američany, kteří jsou ochotni platit jen zlomek této částky (177 dolarů ročně, jak vyplývá z výzkumu zveřejněného v časopise Environmental Research Letters v rámci Yaleova programu pro komunikaci o změně klimatu). Dosažení 100 % by tyto náklady více než zdvojnásobilo. Není divu, že hypoteticky ekologicky smýšlející politici projevují jen malé nadšení pro zkoumání skutečných nákladů svých absurdních a sebestředných slibů.

Jiný přístup

Pokud nám záleží na řešení tohoto problému, musíme změnit směr. Předstírat, že správná technologická odpověď v současné době existuje a není realizována, protože nám chybí přesvědčení a vůle, je lehkomyslné a zavádějící. A co hůř, brání nám to v hledání skutečných řešení mnoha problémů, kterým čelíme – z nichž pouze jedním je změna klimatu.

Desítky nejlepších světových ekonomů zabývajících se klimatem a tři nositelé Nobelovy ceny za ekonomii nedávno pro think tank Kodaňský konsenzus hodnotili celou škálu klimatických řešení. Pokud bychom pokračovali v tom, co dělá EU – snižování emisí uhlíku pomocí kombinace tržního a plánovacího diktátu -, znamenalo by to, že bychom utratili jednu libru, abychom zabránili pouhým třem pencím dlouhodobých škod na klimatu. To je zčásti proto, že snižování produkce CO₂ v bohaté a již tak efektivně produkující EU je neprakticky drahé, a zčásti proto, že klimatické politiky EU jsou mnohem neefektivnější, než je nutné (EU například dává přednost využití větrné a solární energie ke snížení tuny CO₂ před efektivnější možností přechodu z uhlí na zemní plyn).

Nositelé Nobelovy ceny a klimatičtí ekonomové naopak dospěli k závěru, že nejlepší dlouhodobou investicí jsou investice do ekologických inovací. Proč? Vezměte si, jak se svět v 60.-70. letech obával hladomoru. Kdybychom k tomuto problému přistupovali stejně jako k nápravě klimatu, vyžadovali bychom od bohatých, aby jedli méně, a jejich zbytky bychom podávali chudým. To by selhalo – stejně jako selžou naše současné přístupy – katastrofálně. Co místo toho fungovalo? Zelená revoluce: inovativní vývoj plodin s vyššími výnosy. V letech 1950-1984 jsme tak zvýšili světovou produkci obilí o 250 %, čímž jsme zvýšili kalorický příjem nejchudších lidí na světě a snížili výskyt vážných hladomorů.

Inovativní myslitelé se k problému postavili čelem, namísto toho, aby ho řešili okrajově. Inovace znamenala vyrábět více s menším množstvím, místo aby se lidé museli spokojit s menším množstvím. Rádoby a dokonce i skutečně hrozící katastrofy byly v průběhu lidských dějin neustále odsouvány díky inovacím a technologickému rozvoji. Inovace nám přinesly bezpečnost a prosperitu a nadále jsou motorem růstu a zvyšování efektivity největších světových ekonomik.

Investice do dlouhodobých inovací jsou bohužel obecně podfinancovány, protože soukromí investoři těžko získávají výhody. V oblastech, kde mohou být dlouhodobé inovace na soukromé straně podfinancovány (kvůli obtížím s peněžním vyjádřením přínosů v dostatečně krátkém časovém horizontu), jsou veřejné investice a podpora často opodstatněné. Nedávný příklad – a hvězdný úspěch na poli klimatických inovací? Desetiletá veřejná investice USA ve výši 10 miliard dolarů do břidlicového plynu, která vznikla za prezidenta George W. Bushe. Pozoruhodné je, že tato investice nebyla plánována jako součást politiky nápravy klimatických změn. Přesto vedla k prudkému nárůstu těžby (se všemi souvisejícími ekonomickými přínosy, zejména pro chudé), který umožnil, aby se zemní plyn stal levnějším než špinavější uhlí, které částečně nahradil. Energie získaná ze zemního plynu produkuje přibližně polovinu CO₂ než uhlí. Důsledek? USA dosáhly v posledním desetiletí nejlepšího výsledku ve snižování emisí C02 ze všech zemí – a zároveň snížily svou závislost na zahraničních dodavatelích s nejistou spolehlivostí a cenou.

Investice do inovací

Všichni v zásadě souhlasí s tím, že bychom měli na výzkum a vývoj vynakládat mnohem více prostředků. Podíl HDP bohatých zemí, který se skutečně investuje do výzkumu a vývoje, se však od 80. let 20. století snížil na polovinu. Proč? Postavení neefektivních solárních panelů a větrných turbín nabízí příležitost k dobrým fotografiím a umožňuje těm, kteří stojí v čele, přesvědčit nás o svém odhodlání jednat, zatímco financování výzkumných pracovníků vyžaduje jemnější a vyspělejší chápání a přístup. Při zvažování takovýchto věcí bychom však mohli mít na paměti, že naše ekonomická stabilita a příležitosti jsou nyní vážně ohroženy a v současné době neprokazujeme planetě žádnou službu.

Podle laureátů Nobelovy ceny Kodaňského konsensu bychom měli současné výdaje zvýšit pětinásobně na 100 miliard dolarů ročně. To neznamená, že bychom měli celkově vydávat více. Již nyní věnujeme 600 miliard dolarů ročně na financování neúčinných strategií na nápravu klimatu. Místo toho bychom mohli vzít pouhou šestinu těchto špatně vynaložených peněz a nasměrovat je na nejúčinnější prostředky řešení našich problémů.

Světoví lídři se v roce 2015 v Paříži připojili k miliardářským filantropům a slíbili, že během pěti let zdvojnásobí výzkum a vývoj v oblasti zelené energie. Tato takzvaná „mise inovace“ se neuskutečnila. Výdaje v poměru k HDP se od té doby téměř nepohnuly.

Skutečná reakce založená na inovacích by vyžadovala zvážení více řešení. Měli bychom zdokonalovat dnešní technologie, a ne stavět současné neúčinné turbíny a solární panely. Měli bychom se více věnovat jadernému štěpení (třeba formou modulárních reaktorů) a pokračovat ve zkoumání fúze, výroby vodíku z vody a dalších možností. Genetik, který stál v čele vývoje prvního návrhu sekvence lidského genomu – technologického turné, které bylo dokončeno mnohem dříve a s nižšími náklady, než se původně odhadovalo -, se zasazuje o výzkum řas, které produkují ropu, vypěstovanou na povrchu oceánu. Protože takové řasy při výrobě ropy jednoduše přeměňují sluneční světlo a CO₂ na ropu, její spalování by bylo bez emisí CO₂. Ropné řasy nejsou v současnosti zdaleka rentabilní, ale výzkum tohoto a mnoha dalších řešení je nejen levný, ale nabízí nám nejlepší příležitost k nalezení skutečně průlomových technologií.

Pokud se nám podaří snížit cenu zelené energie pod úroveň fosilních paliv, přejdou na ni všichni. To by bylo mnohem lepší řešení, zejména pro chudé, než zdražení fosilních paliv až k všeobecné chudobě, které by odrazovalo od jejich používání. Odborníci z Kodaňského konsensu vyčíslili návratnost výzkumu a vývoje v oblasti zelené energie na jedenáct liber za každou investovanou libru, což je stokrát efektivnější než současná klimatická politika.

Nalezení průlomových objevů, které budou pohánět zbytek 21. století, může trvat deset let, ale také čtyři. Žádná jiná skutečná řešení však nejsou k mání a my jsme již tři desetiletí zaznamenali spektakulární neúspěch při provádění současných politik. Víme, že světoví lídři, kteří se sešli na konferenci COP27, nevyřeší problémy, které nás sužují, stejnými planými sliby, které nabízeli již šestadvacetkrát. Děláme opět totéž? Vzpomeňte si na definici šílenství…

Inovace však lákají, stejně jako tomu bylo v minulosti. Máme lepší možnosti a ignorujeme je na úkor naší ekonomiky, našich příležitostí a životního prostředí.

Dr. Bjorn Lomborg je prezidentem Kodaňského konsensu a hostujícím vědeckým pracovníkem Hooverova institutu Stanfordovy univerzity. Jeho poslední kniha se jmenuje „Falešný poplach: Jak nás panika z klimatických změn stojí biliony, škodí chudým a nedaří se napravit planetu“. Sbírku jeho textů pro Telegraph naleznete zde.

Dr. Jordan B. Peterson je emeritním profesorem na Torontské univerzitě a autorem tří knih: „Mapy smyslu: architektura víry“, „12 pravidel pro život: protilátka proti chaosu“ a „Za hranice řádu: 12 dalších pravidel pro život“. Sbírku jeho textů pro Telegraph najdete zde.

Překlad: David Formánek

Facebook
Telegram
VK

Líbí se Vám překlady?

Jestli jsou pro Vás videa hodnotná a líbí se vám, ocením podporu na chod tohoto projektu. Vím, jak jsou reklamy otravné, proto je zde nechci dávat. Libovolnou částku můžete zaslat na níže uvedené číslo účtu, nebo jednodušeji přes mobilní aplikaci si oskenovat QR kód. Děkuji za Vaši podporu!

Bankovní účet (CZK): 2201583969/2010
Do zprávy příjemce napište prosím: Dar

Pro platby na eurový účet (EUR):
Jméno: David Formánek
IBAN: CZ8520100000002201806894
SWIFT/BIC: FIOBCZPPXXX
Do zprávy příjemce napište prosím: Dar

CZK účet

Náhodný výběr

Diskuze

2 komentáře

  1. Škodlivost CO2 je nesmysl. Klimatické změny jsou sice problémem, ale je to problém který je celoplanetárně ŘÍZEN a je uměle způsobován geoinženýrstvím.

    Doporučuji youtube.com/watch?v=rf78rEAJvhY

    Nebo rovnou celej web geoengineeringwatch.org

  2. Priroda sama produkuje 95% plynu CO2, lidtvo kolem 5%. Z tech emisi lidstva 5% zavinuje Evropa 6%, takze Evropa zpusobuje jen 0.3% celosvetovych CO2 emisi.

    Kdyby se eliminovalo tech 0.3% celosvetovych emisi CO2, jaky to muze mit ucinek???

    V Evrope se postavilo (za poslednich 20 let) kolem 50 000 vetrnych kol, (jen v Nemecku ca. 30 000) hubitelu ptactva a netopyru. Ale nic to nepomohlo, teplota se zvysila o nejakych 2°C. Proc? Vetrna kola zabranuji zapadnimu proudeni vlhkeho vzduchu od more, je daleko vice vetru od jihu a ze Sahary, myslici clovek si dovede ucinek vysvetlit, zeleni dutohlavi teroristi ne. (50 000 Kol predstavuje 3 nova pohori napric Evropou vice nez 1500 km a vysoka pres 500 m).

    Jak rekl Einstein: Lidska blbost a Universum je nekonecna, ale u toho Univerwsa si nejsem jisty.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Odebírejte novinky přímo na email

+ Získáte odkaz ke stažení všech videí. Odhlásit se můžete kdykoliv. Ochrana osobních údajů

Odebírejte novinky přímo na email

+ Získáte odkaz ke stažení všech videí. Odhlásit se můžete kdykoliv. Ochrana osobních údajů

Odebírejte novinky přímo na email

+ Získáte odkaz ke stažení všech videí. Odhlásit se můžete kdykoliv. Ochrana osobních údajů