Nefungují Vám videa níže? Klikněte ->zde<-

Video s českými titulky:

Video s českým dabingem:

↓ Video v originále s českými titulky ↓

↓ Video s cz dabingem ↓

Jestli jsou pro Vás překlady hodnotné, zvažte přispěním pomocí měsíčního členství s bonusovým obsahem ZDE nebo jednorázově na bankovní účet: 2201583969/2010. Děkuji!

---

Sledujte také na: Odysee / Rumble / Substack / Bitchute

Originál videa publikován ZDE: 17. prosince 2024

Přepis:

Je skvělé tu být, dámy a pánové. Je mi potěšením, že jsem byl pozván, a samozřejmě je skvělé být v krásném městě Bergen, jednom z mála míst na světě, kde je počasí ještě horší než v Londýně. Je skvělé být tady. Obávám se, že jako Brit začnu omluvou. Na rozdíl od našich vážených řečníků nejsem profesorem čehokoli a na rozdíl od Yanise jsem nikdy nebyl pověřen záchranou řecké ekonomiky před kolapsem, což je úkol, jehož splnitelnost vnímám s jistou skepsí. Jediné, co však mohu nabídnout, je snad to, že mám na věci zcela jiný pohled než většina lidí ze Západu, přestože jsem jedním z nich.

Jsem jak insider, tak outsider. Narodil jsem se v Sovětském svazu, kde jsem vyrůstal, a pak na počátku 90. let v Rusku, než jsem se jako teenager přestěhoval do Anglie. A protože jsem Rus, musím také začít varováním, obávám se. Mnozí z vás jistě znají příběh o vařící se žábě, tedy o žábě, která sedí ve vodě, která se stále více ohřívá, aniž by si všimla, že se vaří. Ti z nás, kteří pocházíme z východní Evropy, jsme už byli uvařeni, a moje varování zní: obávám se, že tady začíná být opravdu horko. Yanisova prezentace se mi líbila, Cynthiina samozřejmě taky… pokud tvrdí, že Západ není v úpadku, tak se opravdu děsím toho, jak bude úpadek vypadat.

Předmětem dnešní debaty je otázka, zda je Západ v úpadku, ale abych na ni mohl odpovědět, musím se zabývat zřejmou otázkou, která se nachází v pozadí celé této diskuse, a to je skutečnost, že mnoho lidí v naší společnosti, včetně mnoha intelektuálů, novinářů a akademiků, by si přálo, aby naše společnost byla v úpadku, protože to potvrzuje jejich světonázor na bohaté, imperiální, bílé kolonialisty, kteří musí být konečně zbaveni svých neblahých zisků toho druhu, který jsme právě slyšeli popsat na pódiu.

A já říkám, že to je v pozadí naší diskuse, protože jakmile společnost dostatečně nasaje tento myšlenkový virus, nevyhnutelně začne pochybovat o svém vlastním přežití. Pokud dostatečný počet lidí uvěří, že jejich společnost je špatná, jak by nemohli způsobit její úpadek? Nemyslím si, že úpadek je nevyhnutelný. Naopak si myslím, že se mu dá mimořádně vyhnout. Jen se musíme rozhodnout, že se mu vyhneme. A mé varování nemá za cíl vyvolat ochromení. Jeho cílem je vyprovokovat k akci.

Mimochodem, než budeme pokračovat, otázka, zda je Západ dobrý a stojí za to ho zachovat, má snadnou, zřejmou a nezpochybnitelnou odpověď. Tou odpovědí je Austrálie. Austrálie je západní země v nezápadní části světa obklopená nezápadními zeměmi. A v Austrálii je přesně nula lidí, kteří každý rok nasedají na vratké lodě, aby se vydali do vod plných žraloků hledat lepší život jinde. Nula lidí. Provoz je pouze jednosměrný v opačném směru. Totéž platí pro jižní hranici Spojených států. Stejně tak je tomu ve Středozemním moři. Totéž platí v Lamanšském průlivu, kde se každoročně desítky tisíc lidí nelegálně dostanou z Calais do Británie. A já z toho ty lidi neobviňuji.

Ani já bych nechtěl zůstat ve Francii. Jde mi o to, že když se podíváte na to, jak lidé dávají najevo svůj názor, západní civilizace vyfoukne konkurenci dech. Vím, že je to dnes politicky nekorektní říkat, ale naše civilizace je lepší. Vím, že to neradi slyšíte, ale je to tak. To není jen můj názor. Je to názor milionů lidí, kteří sem každoročně přijíždějí, a stovek milionů, kteří by sem přijeli, kdyby mohli. A to i přesto, že nepochybně procházíme obdobím úpadku.

Co mám na mysli úpadkem? Asi je třeba vysvětlení a definice, a každý z nás má nejspíše svou vlastní. V roce 1978 přijel do Spojených států můj krajan Alexandr Solženicyn, který právě opustil Sovětský svaz po mnoha letech strávených v gulazích, a přednesl před studenty Harvardu projev. A tady je to, co řekl. Budu citovat. „Úpadek odvahy je možná nejnápadnějším rysem, kterého si vnější pozorovatel v dnešní době na Západě všimne. Západní svět ztratil občanskou odvahu, a to jak jako celek, tak i jednotlivě, v každé zemi, v každé vládě, v každé politické straně a samozřejmě i v OSN.

Tento úpadek odvahy je patrný zejména u vládnoucích skupin a intelektuální elity, což vyvolává dojem ztráty odvahy celé společnosti. Samozřejmě existuje mnoho odvážných jedinců, ale ti nemají na veřejný život rozhodující vliv. Političtí a intelektuální byrokraté projevují depresi, pasivitu a zmatenost ve svých činech a prohlášeních, a ještě více v teoretických úvahách, jimiž vysvětlují, jak reálné, rozumné, a dokonce morálně oprávněné je zakládat státní politiku na slabosti a zbabělosti. A úpadek odvahy je ironicky zdůrazňován občasnými výbuchy hněvu a nepružnosti ze strany týchž byrokratů, když jednají se slabými vládami a slabými zeměmi, které nikdo nepodporuje, nebo s proudy, které nemohou klást žádný odpor.

Ale když jednají se silnými vládami a hrozivými silami, s agresory a mezinárodními teroristy, mají svázaný jazyk a jsou paralyzováni. Měl by někdo poukázat na to, že od starověku byl úpadek odvahy považován za začátek konce?” Se smutkem musím konstatovat, že jeho poselství zestárlo nesnesitelně dobře. Nejenže je stále pravdivé, ale dnes je pravdivější než před padesáti lety. Ale zapomeňte na Solženicyna. Co kdybychom naslouchali svým spoluobčanům? V Británii 68 % lidí v nedávném průzkumu agentury Ipsos uvedlo, že Británie upadá. Proč si to Britové myslí? No, jsme od přírody nešťastní.

To k tomu patří, ale v případě, že to prostě není jediné vysvětlení, podívejme se na skutečnost. V Británii se HDP na obyvatele v roce 2007 během finanční krize velmi prudce snížil a dosud se z toho nevzpamatoval. Jednoduše řečeno, v průměru jsou dnes Britové chudší než v roce 2007. A obávám se, že to platí i tady v Norsku. Platí to i ve Švédsku, na Islandu, ve Finsku, ve Francii, v Itálii, Španělsku, Portugalsku a v Irsku. Obávám se, že to platí i v Řecku, kde HDP klesl z 32 000 dolarů v roce 2008 na dnešních pouhých 23 000 dolarů. A to není náhoda.

Protože politici jsou hodnoceni podle toho, zda rostou HDP, a ne HDP na obyvatele, je jim vlastně jedno, zda bohatneme, nebo chudneme. Nejjednodušší způsob, jak dosáhnout růstu HDP, je zvýšit počet těl v zemi, počet lidí. To je způsob, jak to udělat. Udělali to dovozem lidí s nízkou kvalifikací a nízkými mzdami z jiných částí světa, nás učinil chudšími, a to takovým způsobem, že jim to nemůžeme vyčítat. Hospodářský růst v Británii je nejen anemický, ale i falešný. Je to účetní trik.

Pokud jde o Evropu, ta je v hospodářském úpadku už nejméně deset let. To vám neříkám ani já, ani Yanis. To jsou slova Josého Manuela Barrosa, bývalého předsedy Evropské komise, která napsal na začátku tohoto týdne. Podívejte, peníze nejsou všechno. Štěstí si za ně nekoupíte, i když si za ně můžete koupit auta s vyhřívanými sedadly, což je věc, která je štěstí nejblíže, co jsem v Norsku objevil. Ale absence peněz činí utrpení mnohem pravděpodobnějším. Chvíli budu mluvit o Británii, ale ať už pocházíte odkudkoli nebo se díváte na internetu odkudkoli, podívejte se, jestli vám to něco říká. Propouštíme nebezpečné zločince z vězení kvůli přeplněnosti. Policie nevyšetřuje zločiny, jako jsou loupeže a vloupání do aut.

Máme rostoucí čekací listiny na zdravotní péči a i hněv, který jsme viděli v létě rozlévat se v britských ulicích, je z velké části výsledkem stagnující ekonomiky. Průměrný věk člověka, který si v Británii kupuje svůj první byt nebo dům, je 34 let. V Londýně, kde jsou všechna dobrá pracovní místa, je to 37 let, což znamená, že i ten malý zlomek našich mladých lidí, kteří si mohou dovolit koupit vlastní dům, to pravděpodobně udělá, až když už je pro ně z čistě biologických důvodů pozdě mít děti. A přestože drahé bydlení a stagnující ekonomika nejsou jediným vysvětlením tohoto stavu, významně přispívají k tomu, že úhrnná plodnost v Británii za posledních 60 let masivně poklesla. V roce 1964 měla průměrná Britka tři děti.

Dnes jsme hluboko pod úrovní reprodukce. Stejně jako v případě jiných potíží tohoto druhu není Británie osamocena. Od USA přes celou EU až po Kanadu, Nový Zéland a Austrálii se ani zdaleka nepřibližujeme tomu, abychom měli dostatek dětí. Není to jev, který by se týkal pouze Západu, ale na Západě je to obzvlášť špatné. Netvrdím, že vím, jaký je správný počet lidských bytostí na planetě Zemi. A když strávím hodinu procházením sociálních sítí, stále častěji si myslím, že to číslo je nula. Ale vím, že kdybyste byli zoologem, který studuje živočišný druh, jemuž se nedaří rozmnožovat, těžko byste došli k závěru, že všechno jde jako po másle.

Slyšeli jste někdy výraz, že je to jako přimět pandy k páření? Používá se k vyjádření toho, že je něco velmi obtížné, protože zoologické zahrady a ochránci přírody mají problém udržet populaci pand. No, průměrná samice pandy bude mít během svého života pět až šest dětí. Průměrná západní samice člověka bude mít 1,5 dítěte. Tento fenomén má kulturní, ekonomický, a dokonce i duchovní rozměr. Faktem však je, že společnost, která nemá dostatek dětí, aby nahradila svou populaci, je nejen odsouzena k úpadku, ale také k masovému nekontrolovanému přistěhovalectví, jaké v posledních letech zažívá celý západní svět. A masovou imigraci zmiňuji proto, že národ může vydržet a odrazit se od období stagnace, a dokonce i úpadku, pokud existuje smysl pro společný cíl a ochota upřímně hovořit o problémech, kterým společnost čelí.

V Británii nemáme ani jedno, ani druhé. Národ a s ním spojený společný cíl se rychle stávají minulostí a nahrazují je tolik opěvované komunity, o kterých tolik slyšíme. Místo toho, abychom se vnímali jako Britové na prvním místě a všechno ostatní až na druhém, se stále častěji vnímáme jako Asiaté, černoši, běloši, židé, křesťané, muslimové, LGBTQI na prvním místě a jen máloco jiného na druhém. Co se týče upřímnosti, no, vyhýbáme se ostrakizaci a v Británii stále častěji nasazujeme policii na lidi, kteří vyjadřují široce rozšířené názory na nelegální migraci, islámský terorismus a selhání multikulturalismu. Zejména pokud pocházejí z dělnické třídy, jejíž hrubé způsoby a ošklivé nálady pohoršují papaláše.

A přesto navzdory tomu všemu nevidím žádnou naléhavost, když poslouchám lidi, kteří řídí mou zemi všech politických přesvědčení. Všichni si myslí, že je to normální, že je to problém, který je třeba zvládnout. Předpokládám, že se tak tváří pro veřejnou spotřebu, ale obávám se, že za zavřenými dveřmi jsou všichni úplně stejní. A lidé říkají, že kdyby nás napadli, těžko bychom sehnali lidi, kteří by se přihlásili. Myslím, že je to naprostý nesmysl. Myslím, že kdybychom utrpěli to, co lidé na Ukrajině nebo co utrpěli lidé v Izraeli 7. října, našly by se v našich zemích miliony lidí, kteří by povstali na jeho obranu, a miliony dalších, kteří by podpořili válečné úsilí. Problém je však v tom, že nejsme ve válce. Není tu žádný nepřítel, proti kterému by se dalo bojovat, a tak nikdo neví, co má dělat, a proto to, co máme, je jen plíživá, nezastavitelná malátnost.

Dokonce i teď, s vlnou nadšení, která zaplavila Argentinu a Spojené státy, protože problémem nejsou naši politici, ale my. Milei v Argentině vyhrál, protože slíbil, že se svou motorovou pilou svobody omezí byrokracii, daně a úředníky. Trump v Americe vyhrál, protože slíbil, že omezí regulace, daně a plýtvání. Evropané mají naopak jasno. Chceme vyšší daně a více vlády. Proto žádný politik v Británii ani v Evropě nemluví o uvolnění talentů našich lidí. Nechceme být uvolněni. Chceme, aby o nás bylo postaráno.

Musíme si uvědomit, že odpovědí na naše problémy je vytvoření živé a rostoucí ekonomiky, nikoli zvyšování daňových sazeb a cen energií, vyhánění průmyslových, kreativních a bohatých lidí z našich zemí. Pokud to nevíte, Británie v posledních letech přišla o více milionářů než kterákoli jiná země na světě kromě Číny. Musíme se více soustředit na budování bohatství, místo abychom se hádali o to, jak ho rozdělit. Musíme usilovat o to, abychom něco dělali, vyráběli, vytvářeli. Vím, že mnozí z vás ho nemají rádi, ale pokud jste alespoň trochu zvědaví nebo intelektuálně poctiví, musíte si položit otázku, proč se Elon Musk stal ikonou pro stovky milionů lidí na celém světě? Není to jeho charismatickými projevy a ohromujícím vzhledem.

Je to tím, že staví velké věci, a tím nám připomíná, kým máme být. Máme sahat ke hvězdám, ne do kapes sousedů. Vím, že britskému uchu, a soudě podle vašich tváří i norskému, to zní jako nesmírná ubohost. Já to chápu. Tato změna myšlení, kterou potřebujeme, bude velmi obtížná. Je to jako přimět obyvatele Západu, aby se pářili. Ale jsem tu, abych vám řekl něco, co už víte. Dokud se nerozhodneme stát se civilizací, která chce uspět, nepodaří se nám to. Děkuji vám mnohokrát.

Překlad: David Formánek