Přepis:

Bylo mi právě deset let a jsem žákem 4. třídy na Felix A. Williams. Představoval jsem si na začátku školu tak trochu jinak, ale nemyslel jsem si, že to tak zůstane po celý rok. Překvapila mě veškerá nařízení. Mnoho z nich mi nedává žádný smysl, například si nemůžeme hrát na hřišti, nemůžeme mít studentskou radu, nebo nesmíme obědvat tváří v tvář, ale musíme být zády k sobě, anebo jsme museli mít roušku na tělocviku při běhání. Mám rád svou školu, ale moji učitelé se mi zdají, že jsou pod velkým stresem, a to mi nedělá dobře.

Učitelé nás stále kontrolují, jestli máme roušky dobře nasazené. A to mě děsí. Ta samá učitelka na nás křičí, abychom si nasadili roušku i když pijeme vodu, a to i když jsme venku mimo školu. Říká nám, že musíme počkat, až budeme v autě u rodičů, abychom se mohli napít. Ona sama měla svou roušku dole po celou dobu, co na nás křičela, což mě i mé kamarády strašně štve. To se stává často A je to hrozně nespravedlivé, že ona má svou dole, zatímco řve na všechny děti, aby si ji nasadily. Zeptal jsem se mámy, jestli pro to existuje nějaké slovo, a ona řekla, že existuje – POKRYTECTVÍ!

Nošení roušky celý den mě opravdu velmi unavuje, a někdy z ní mám velké bolesti hlavy. Někdy jsem tak vyřízenej, že si musím lehnout do tmy do té doby, než to přestane. Moje rouška je navíc hrozně moc připevněna, je mi v ní horko, a těžce se v ní dýchá. Občas mám pocit, že se nemohu nadechnout a v tom zpanikařím a mám úzkost. Je to opravdu stresující. Přestal jsem mít dobré známky, protože se nemohu pořádně soustředit s nasazenou rouškou. Před pár týdny jsem potkal učitelku mimo školu, a ona mě ani nepoznala, protože nikdy předtím neviděla moji tvář. Vím, že často nemá roušku, když nás vyučuje.

Vím, že má astma a problémy s dýcháním, a rozumím tomu, že je pro ní obtížné nosit roušku, a měla by mít možnost si zvolit, jestli ji bude nosit, nebo ne. Ale já také! Mám alergii a cítím velkou úzkost, když mám zakrytý obličej, ale já nemohu mít volný obličej tak jako ona, a to se mi zdá nefér.

Všechno je to nefér a navíc to nedává smysl. Nevidím obličeje lidí, nevidím věci tak, jak jsem zvyklý. Bojím se, že se už nikdy nevrátí do normálu. Dýchat svobodně mi nepřipadá jako něco, o co bych měl kohokoli prosit, ptát se u někoho na svolení. Prosím učiňte roušky dnes dobrovolné, a bude to to nejlepší, abych nemusel ukončit tento školní rok tak, jako doteď. Děkuji za vaši pozornost. Děkujeme Johne.