Pokud se Vám video pod tímto textem nezobrazuje, klikněte ZDE, nebo zkuste znovu načíst stránku.
Napište mi do komentářů, pokud se vám nezobrazuje.

Originál videa (kla.tv) publikován: 19. října 2021

Přepis videa:

Katy Pracher-Hilander je poradkyní v oblasti hospodářství a politiky. Specializuje se na psychologii nalézání úsudku a rozhodování a na práci založenou na důkazech. Informuje o psychologické válce a přináší dobré zprávy o tom, jak se můžeme připravit na nadcházející události a jak můžeme přehodit výhybku. Následně vám přinášíme rozhovor, který můžeme vysílat s laskavým svolením Aufrecht Auf 1. Sami si poslechněte, co je v této době zapotřebí ke stržení pozitivní laviny.

AUFRECHT AUF1: s Elsou Mittmannsgruber – Rozhovor s psycholožkou Pracher-Hilander: „Nepotřebujeme dav!“ Vítejte, milí diváci, u nového vydání AUFRECHT AUF1. Mým dnešním hostem je sociální a hospodářská psycholožka Katy Pracher-Hilander. Již před několika týdny byla se mnou ve studiu a od té doby se těší velké oblibě na Auf1. Mnoho diváků nás požádalo o pokračování tohoto napínavého rozhovoru a my jim rádi vyhovíme. Katy Pracher-Hilander je poradkyní v oblasti hospodářství a politiky a specializuje se na práci založenou na důkazech a psychologii úsudku a rozhodování. Vítejte, paní Pracher-Hilander.

K. Pracher-Hilander: Dobrý den, paní Mittmannsgruber. Děkuji za pozvání.

E. Mittmannsgruber: V našem posledním rozhovoru jste mluvila o psychologické válce. Jak jsme na tom teď, už jsme tu válku prohráli?

K. Pracher-Hilander: Ne, ale musím říci, že z psychologického hlediska ta válka ještě vůbec pořádně nezačala. Takže skutečná válka teprve přijde. Právě teď je to něco jako klid před bouří. Lidé nyní dostali od vlády něco jako přestávku, aby se mohli trochu vzpamatovat, trochu zapomenout, vypustit trochu páry, nebo zapomenout na to, že byli trochu naštvaní nebo napjatí, aby mohli na podzim začít znovu s plnou mašinerií. To znamená, že jsme měli jen malé bitvy, ale ta skutečná válka politiky proti lidem teprve nastane.

E. Mittmannsgruber: Jak je možné, že teď máme oddech? Stále musíme nosit masky a testovat se. To není žádný oddech. Ale zdá se, že to tak vnímá většina lidí.

K. Pracher-Hilander: Přesně tak. V porovnaní s tím, čím jsme si už prošli, s lockdowny a dnes to a zítra ono, a nikdo se v tom nevyznal. Ale teď chodí lidé také křížem krážem, někteří s maskami, někteří bez nich, někteří s FFP2, někteří s něčím jiným, jiní s plenkami. Pak víme, že už byli opravdu úplně otřesení, nikdo se neorientoval a pobíhali úplně dezorientovaní. A nyní nastává malá fáze, kdy politici zveřejňují poměrně málo informací. Nyní se mohou trochu přeskupit, a to je zdánlivý ostrůvek klidu, který je nám nyní milosrdně dopřán. To je však třeba brát s rezervou. Ono tomu tak vůbec není. Ano, to znamená, že nyní je vhodná doba na to, abychom se stáhli a načerpali síly, trochu si odpočinuli, ale s vědomím toho, že nyní zase přijde něco, co pravděpodobně předčí ostatní věci, které se v programu doposud odehrály. A pokud to víte dopředu, tak k tomu samozřejmě můžete přistupovat úplně jinak. Ano, nezaskočí vás to, ale připravíte se na to a máte na paměti, že podzim teď např. znovu vyloží na stůl něco pořádného.

E. Mittmannsgruber: Ale zvykli jsme si už na opatření, stejně jako na masku nebo test, do té míry, že nám to téměř vůbec nevadí?

K. Pracher-Hilander: To je z psychologického hlediska fascinující. Lidé už jsou, známe to od zvířat, když je zavřeme, když jsou zavřená dost dlouho a pak otevřeme dvířka klece, kde by pak každý očekával, hele, to už je šťastné, to zvíře, už může ven, tak se bojí a nevyjde ven. Stejné je to s lidmi. Během dnů a týdnů byli víceméně vyškoleni, aby nevycházeli ven, aby dělali jen to, co je víceméně nařízeno, povoleno, ano, včetně nošení masek. A když nyní řekneme: „Dobře, nyní si můžete masku opět sundat.“ Nebo: „Teď už se zase smíš skoro normálně pohybovat.“ tak vidíte, jak to mnozí těžko snášejí a na otázku: „Hele, proč to teď děláš? Tady a tady ten předpis už přece neplatí.“ „Jo, já už se s tím cítím líp.“ Takže už si na to zvykli. Efekt návyku se dostavil velmi rychle a je zcela jasné, že to byla součást psychologické války, lidé už jsou zlomení. Věci, které jsou naprosto iracionální a nenormální, už berou jako něco zcela normálního. A to, co bylo dříve normální, je nyní v jejich očích naprosto iracionální a nenormální. Ano, chození bez masky už neodpovídá normálnímu přístupu k životu. Všechno se úplně obrátilo na druhou stranu, ale to je součást psychologické války, to k tomu patří.

E. Mittmannsgruber: To znamená, že na tom se dá na podzim dobře stavět. Jsme již na zcela jiné úrovni, kde může politika začít.

K. Pracher-Hilander: Naprosto přesně! To znamená, že teď už tam mají lidi, ty masy, které jsou připravené jít – jak jste říkala – tam, kde je chtějí mít a my musíme počítat s tím, to jsem tím myslela, že na podzim se spustí ještě větší štvavé kampaně proti neočkovaným, viditelné štvanice. Chci říct, že to už zažíváme celou dobu, stačí pozorně naslouchat, i když jsou vždy politiky prezentovány jako chlácholivé a solidární s ostatními atd. Takže teď neukazovat prstem tak přímo na neočkované, ale ve skutečnosti běží ta řeč a všechno tím směrem, rétorika, že neočkovaní budou bráni jako strašáci za dveřmi. Nejpozději na podzim, v září, v říjnu, budeme mít scénář, že se opět bude manipulovat se statistikami. Ano, to víme. Víme, že statistiky jsou překrucovány, obraceny a manipulovány. A pak řeknou: „Ano, za to teď můžeme poděkovat neočkovaným“. Zaměstnanci se tedy musí připravit na to, že je kolegové budou šikanovat, že je budou považovat víceméně za posly smrti, kteří roznášejí vražedný virus, a to bude pro mnohé, včetně studentů, velmi, velmi těžké období. Takže spousta žáků a jejich rodičů bude mít na podzim obrovský problém, ale musíme to zvládnout. Musíme to zvládnout! To znamená uvědomit si, že to přijde, ale nevzdávejte to, prosím! V opačném případě podlehneme psychologickému teroru a psychologickému teroru se nesmí podlehnout. Psychologická válka není maličkost! To není maličkost a pro mě jako psychologa je to naprosto kriminální chování, které zde politici, přisluhovači a masová média předvádějí. Naprosto zločinné chování!

E. Mittmannsgruber: Jak je možné, že to lze tak snadno udělat, že lze masám předložit obětního beránka a že lze tak snadno vyvolat hon na čarodějnice? Nedávno jsem četla článek, kde stálo: „Pandemie neočkovaných“, takže už je to zcela jasné – už se to zcela jasně ubírá tímto směrem a dá se předpokládat, že se k tomuto „lovu obětních beránků“ přidají i masy. Jaký je ten psychologický efekt? Proč to jde tak snadno?

K. Pracher-Hilander: Ano, to známe z historie. Proč to šlo před několika desetiletími tak snadno? Z nejlepšího kamaráda, souseda se přes noc stal nepřítel. Nyní se také můžete ptát, proč to tak je? Proč to tak bylo? A vždycky jsme si říkali, že se nám to už nikdy nestane. Právě se to děje znovu, všichni se toho účastní, tedy masy se přidávají. Je to tak, že když lidem vsugerujete nějaké nebezpečí, tak na něj naskočí. A v tomto případě jde navíc o neviditelné nebezpečí. V minulosti mělo nebezpečí alespoň nějakou tvář, příjmení a jméno, životopis. Nyní máme co dočinění s nebezpečím, které ani nevidíme. To znamená, že něco, co nevidím, mohu velmi snadno prodat lidem. Je stejně neviditelné jako atom, ale o tom už víme, že to přináší nebezpečí, jednoduše kvůli určitým situacím. My tady máme co dočinění se zdrojem nebezpečí, který je pro masy neviditelný. Úplně novou situaci a tím se to dá přirozeně výborně použít jako prodejní trik. Dobře, máme virus, většina lidí ani neví, jak je virus vybaven; má buněčné jádro? Ne – bla, bla, bla – ale my víme, že virus je nebezpečný a že nás všechny zabije, a to je to nebezpečí. To znamená, že pokud jste nyní nositelem viru, jste takříkajíc symbolem viru, a proto s vámi musím bojovat, a když bojuji s vámi, bojuji zároveň se svým nepřítelem virem. V tu chvíli se stáváte objektem.

Pak už jste prostě jen můj nepřítel a už ne ten milý přítel a kamarád, kterého jsem znal, nebo kolega z práce, se kterým jsem si deset let dobře rozuměl. Přes noc jste jen nositelem viru. To je něco, co bylo provedeno naprosto perfidním způsobem, a jako sociální psycholog mohu de facto říci: Psychologický rukopis je čitelný. Je naprosto jasné, že zde pracují psychologové, kteří radí politikům, PR agenturám a všem, kdo se zde angažují, jak využít psychologické znalosti proti lidem. K tomu není věda stvořena. A proto se ozývám tak nahlas, protože mám povinnost chránit vědu. To není to, k čemu byl 70 nebo 80 let prováděn psychologický výzkum. Je zneužíván. Z tohoto důvodu mohu jen říci, že to, co se zde děje, je velmi, velmi špinavé. Bylo by důležité, aby se lidé měli na pozoru a uvědomovali si, že jsou naprosto manipulováni a řízeni. A oni si to neuvědomují. To je ta tragédie.

E. Mittmannsgruber: Je možné jim pomoci, aby si to uvědomili?

K. Pracher-Hilander: Otázkou je, zda si toho masy musí všimnout. Z psychologického hlediska musím říci, že není vůbec nutné, aby si masy všímaly toho, co se děje. Myslím, že jsem minule říkala – právní psychologie – že víme, že v porotách a u soudů stačí jeden laterální myslitel, aby strhnul těch ostatních dvanáct. Podobně je tomu u velké populace. Tady stačí relativně malé procento k tomu, aby s sebou strhlo ty ostatní masy. Odhadem tedy můžeme mluvit o pravděpodobně 10 procentech, která jsou nutná nebo dostatečná k tomu, aby to opoziční hnutí přivedla do pohybu tak, aby s sebou strhla ten zbytek – těch 90 procent. Ta dobrá zpráva je, že ta určitě máme. Těchto 10 procent, těch nás určitě je. Je nás mnohem, mnohem více, když si také – silně vycházím z toho, že jsou zkrášlována narafičená čísla o tom, kolik je již naočkovaných v Rakousku. Na správnost údajů bych nevsadila ani cent. I kdybychom je vzali a řekli, že 50 procent z nich bylo možná očkováno. Pak 50 procent z nich pak stále očkováno není. To znamená, že máme pětkrát více než potřebných 10 %. Řekla bych tedy, že masy nepotřebujeme. Nemusíme je probouzet, oslovovat a soustředit se na ně. Mnohem důležitější je pro nás si to uvědomit, aby i u nás přišel tento AHA efekt, ze je nás i tak dost a že to máme ve svých rukou. My jsme měli už celou dobu tuto páku v ruce, jen jsme si toho sami ještě vůbec nebyli vědomi. Ani si toho skutečně vědomi nejsme, že tu páku v ruce máme. Jinými slovy, z tohoto pohledu můžeme spousty věcí dosáhnout přes noc.

E. Mittmannsgruber: A jak potom přehodíme výhybku?

K. Pracher-Hilander: První věcí je samozřejmě zůstat neochvějný, jakkoli je to obtížné. Musíme zůstat neoblomní, mít na paměti – nejhorší scénáře. Co se vlastně může stát na konci – co nejhoršího se mi může stát? A porovnejte to s tím, co se stane, když proti tomu nic neuděláme. A pak bude všem jasné, že musíme něco udělat. Nejhorší scénář nemůže být nikdy tak zlý jako ta realita, pokud neuděláme nic. Převzít vedoucí roli všude, kde to jen jde, být silný navenek. Lidé se orientují na silné lidi. Lidé se potřebují orientovat, a proto bylo pro politiku tak důležité je dezorientovat. I to je součástí psychologické války. To znamená dát lidem orientaci, dát jim vodítka a především jim ukázat, že jsme jedna skupina. Jsme bytosti velmi orientované na skupinu. Pokud se masy domnívají, že se musí přimknout k těm nositelům masek, protože mají skupinu vrstevníků, pak je třeba jim ukázat, že existuje i jiná skupina. My vás přijmeme do naší rodiny a jsi podepřen zepředu, zezadu, zleva i zprava. Tak se dá růst. Takto je možné ještě spustit lavinu.

E. Mittmannsgruber: Myslím, že to je důvod, proč má člověk často pocit, že není tolik lidí, kteří smýšlejí přesně jako já a jsou stejně kritičtí, protože nejsou tak hlasití a nápadní, nebo ani neví, co by s tím měli dělat.

K. Pracher-Hilander: Proto je tak důležité vytváření sítí. Dělat hodně a hodně práce v propojování lidi. Je jich tolik, desetitisíce, statisíce po celém Německu a po celém světě, miliony skvělých lidí, kteří něco dělají. Problém je v tom, že každý to dělá ve svém oboru a ve svém úzkém kruhu a nedokáže se propojit s ostatními. A z historie prostě víme, že se z ní můžeme hodně naučit, z francouzské revoluce. Kdykoli tam došlo k rolnickému povstání, bylo ušlapáno. Teprve když se jeden zvedl a začal to koordinovat a propojovat, měla vrchnost problém, pak to nabralo opravdu vítr. To znamená navazovat kontakty, ještě více je propojovat, koordinovat, učit se jeden od druhého. Z psychologického hlediska se pak cítíte bezpečně, když víte, kolik vás je. Nyní máme pouze symbol „maska“. To znamená, že tito stoupenci, kteří jsou loajální vládě, vědí díky tomuto symbolickému prvku, jak velké, jak široké je jejich masové hnutí, ano? A druhá strana to má těžké, protože mnozí, kteří nejdou s proudem, musí tento symbol čas od času nosit. To znamená, že mnozí z nás se ztrácejí v mase a my to nevidíme. To znamená, že se musíme zviditelnit mezi sebou, navazovat kontakty a, ano, zastávat vůdčí role, být silní v malém i velkém měřítku. A to přináší ovoce.

E. Mittmannsgruber: Existují také klíčové osoby, které by nás nyní zvláštním způsobem ovlivňovaly?

K. Pracher-Hilander: Ano, lékaři. Lékaři měli ve společnosti vždy zvláštní postavení. Řekla bych, že do roku 2020 velmi respektovaná klíčová role, od roku 2020 poněkud pošramocená. Oslovit lékaře, ano. To znamená, že je velmi, velmi důležité, aby si především lékaři uvědomili svou etickou a morální povinnost. Ale ti, kteří skutečně vědí, že to co se děje, prostě není v pořádku musí sebrat odvahu, postavit se a říci: Posud a dál ne! To je velmi, velmi důležité. Potřebujeme lékaře, kteří se jako štít postaví před lidí, protože mají tento status „Boha v bílém“, a slovo „Bůh“ už říká: tomu naslouchám. To znamená, že kdyby lékaři začali otevírat ústa – a co mi říká můj Bůh, je pravda -, změnily by svůj názor i masy. Ale dokud mlčí a nic nedělají, je to problém. Proto mohu každému jen poradit, až budete mluvit s lékařem na takové téma – ptejte se ho na všechno velmi podrobně a buďte vytrvalí. „Jaká studie?“ „Na co se odvoláváte?“ „Kde je váš zdroj informací?“ Vyptávejte se ho tak dlouho, až už nebude moct odpovědět, protože odpovědi na to neexistují. Takže to, na co se odvolávají, je pár útržků papíru, na které když se podívá i nelékař, tak ho může zašlapat do země.

Ano, čtu hodně takových papírů a nejsem lékař, ale vím, že nesplňují to, co nám politici slibují. Ptát se, ptát se, ptát se… A jsou také právníci, kteří už mají připravené předtisky, takže i když pak příjde na stůl téma očkování, upozorní je na to a řeknou jim: „Podepište to“? A pak mnoho lidí vycouvá, protože jsou konfrontováni s tím, že jsou na špatné straně. Udělejte tedy vše, co je psychologicky možné. A ano, to je psychologické pošťuchování. To znamená dát možnost volby mezi špatným a správným, a myslím, že většina z nich si nakonec vybere to správné.

E. Mittmannsgruber: Nyní však měli lékaři dostatek příležitostí se informovat. Proč to z nich musím takříkajíc tahat?

K. Pracher-Hilander: Je to paradoxní. Takže některé velmi velmi banální věci, jako je nedostatek času. Teď to zní šíleně banálně, ale je to nedostatek času. Chtěla bych upozornit na to, že součástí vzdělání není skutečné porozumění vědeckým pracím tak, jak je třeba je chápat. Statistika, to je katastrofa, ano, chápání statistických čísel. To víme i z psychologických výzkumů, tam je prostě nedostatek. Ale velmi zajímavý aspekt je vědomí toho, co jsem. Když jsem lékař, mám už tak nějak v hlavě, že už jsem tak dobrý, že už všechno vím, že už toho umím tolik, že už nemám zapotřebí se kriticky ptát. To znamená, že jsem bezchybný. A to je problém, který lze také měřit a ze studií víme, že například lékaři, jejichž rodiče sami lékaři nejsou, smýšlejí o svých vlastních rodičích kritičtěji, řekla bych spíše hanlivě.

To znamená, že už to vidí lehce z výšky a sám sebe vidí už v této roli boha. A to samozřejmě také něco dělá se schopností sebereflexe, ale také s přiznáním vlastní viny. To znamená, že je to překážka, kterou prostě musí překonat, nebo to si musíme my uvědomit, že jsou takové věci, které nejsou široké veřejnosti známy, ale ve skutečnosti psychologicky existují. A to je jeden z důvodů, proč drží jazyk za zuby a proč mnozí mlčí. Samozřejmě existují i takové věci, jako je rozptýlení odpovědnosti. To jsou ty staré věci, které vždy při rozhovoru říkám. Takříkajíc – je nás mnoho, tak ať začne ten druhý. Takže i tyto věci. Ano, je několik překážek.

E. Mittmannsgruber: Nejsou to jen lékaři, kteří mlčí, ale jak jsme již hovořily, většina populace, která pravděpodobně kriticky smýšlí. Je nějaký důvod, proč jsme obzvlášť zpomalení, proč i protesty jsou nyní velmi zdrženlivé?

K. Pracher-Hilander: Ano, přesně tak. Ty klasické věci z psychologie, které známe, jsou redukce nesouladu. To znamená, že vím, že dělám něco, co není správné, ale chci být součástí toho. Ano, toto chování podle normy, já nechci být vyloučen. Všechny tyto věci. Také rozptýlení odpovědnosti, které je u lékařů. Tyto obyčejné banality, ty už známe. Jedním velmi zajímavým novým aspektem, o kterém jsem myslím zatím neinformovala, je kultura. Takže my tady vlastně máme rozhodující moment. Jsme velmi specificky zatížení kulturou. Je to takříkajíc součást naší genetiky, to, jak národ tiká. Jak víme například, že ve Francii jdou do ulic žluté vesty. V Itálii stojí matky před svými dětmi a říkají: „Jen přes mou mrtvolu“. To tady relativně vidět není. Takže tady jsou děti docela ochotně dávány k dispozici pro studie. Tento kulturní aspekt je velmi zajímavý.

My víme například, že Rakousko a Německo jsou celosvětově považovány za standard v tom, co děláme, v našem pracovním chování a ve výrobě, ano. Takže „Made in Germany“ nebo „Made in Austria“, to už něco znamená. Tam se ví, že lidé pracují přesně, velmi, velmi pečlivě. Víme ale také, že Německo a Rakousko se liší například v tom, že Rakušané jsou velmi pohodlní. Víme to z kulturních srovnání ve studiích. To znamená, že pracujeme na jedné věci velmi precizně, děláme svou věc velmi dobře, ale mezitím relativně v klidu, ano, bez stresu. Víme to z měření průměrné rychlosti chůze, ano. Jedná se o terénní studie, které se provádějí po celém světě. Bylo zkoumáno velmi mnoho národů a Rakousko je poměrně daleko vpředu, takže jsme při chůzi poměrně pružní, přesní, tj. potřebujeme velmi dlouhou dobu, než nám dojde trpělivost. Jsme tedy velmi, velmi vytrvalí, a to je samozřejmě v této situaci trochu problém, protože kdy nám dojde trpělivost?

Kdy je tedy dosaženo tohoto bodu? Němci nejsou tak extrémně pomalí, pomalí jako my, ale jsou poslušnější. To je zase jejich zatížení. A z těchto srovnávacích kulturních studií můžeme také mnohé vidět, vyvozovat závěry, ale také předpovídat, jak se celá věc bude vyvíjet. A já mohu říct, lidi pohněte sebou! Takže ani kulturní genetika nemůže být rozhodující v určování toho, jak si budeme stát v budoucnosti. A jedna věc je také, a to platí i pro lékaře nebo pro nás všechny a je to také problém, ale to má i řešení. Pokud máme nějaký postoj a naše chování neodpovídá tomuto postoji, tj. jsme jako lékař nuceni dělat to či ono, ale víme, že to není můj postoj, pak se časem mé chování stane mým skutečným postojem. Pak také věříme tomu, co říkáme a děláme.

To znamená, že v principu je to tak, že politici a další odpovědné osoby časem v věří svým vlastním lžím. A pokud nezakročíte, tak to tak zůstane. Ale existují způsoby, jak zasáhnout zvenčí. A to je ten úkol. A jedním z těchto mechanismů je to, co jsem právě zmínila, oslovit lékaře. Jde o to je zakročit právě v tomto místě, aby ten přístup, a to chování a to, co dělají, nebylo nakonec vnímáno těmito lidmi jako skutečné, ale probudit je tím, že tam zasadíme řez. Lze to ovlivnit zvenčí a z toho pohledu je to hodně práce, a to může udělat každý. Na tomto příkladu je vidět, že můžete jednoduše zasáhnout zvenčí, aby se lež nestala pravdou pro váš protějšek. Tak to prostě empiricky je. Takto lidé fungují, taková je psychologie lidí a čím více o psychologii víme, tím více můžeme říct, jak mohu postupovat. Takže v tomto ohledu mohu všem jen doporučit, aby si také koupili nějaké učebnice psychologie. Existují takové, které jsou napsané velmi uvolněně a vtipně, ty jsou pro každého, nejen pro studenty psychologie, a vzít si knihy ze sociální psychologie a číst. A pak jsou také velmi dobré příklady, které mohu vyprávět například v okruhu svých přátel a známých, a to velmi uvolněným způsobem. To jsou také možnosti, mohu něco okopírovat. Jedná se o drobné pomocné nástroje, které pomáhají v malém měřítku, ale samozřejmě pomáhají i celému hnutí.

E. Mittmannsgruber: Jak jste to popsala, je to jednoznačně závod s časem. A na jedné straně říkáte, že pravdy nebo falešné pravdy si osvojujeme v průběhu času, a na druhé straně říkáte, že bude trvat velmi dlouho, než nám dojde trpělivost a my toho budeme mít dost. Znám mnoho kritiků této Corona politiky, kteří říkají: „Počkejme a uvidíme, ano. Když… pak… Pak až přijde očkování dětí… to jsem slyšela před pár měsíci. Nyní je to tak: Když přijde povinné očkování… Vždycky to tak bude… A pak, když se dozvíme o všech vedlejších účincích očkování. V podstatě jde jen o to počkat, až se situace zhorší natolik, že toho budou mít všichni dost. Jak to vidíte vy? Máme tolik času, nebo stane se to vůbec někdy?

K. Pracher-Hilander: Pokud bude politika pokračovat v Corona politice tímto způsobem, a to de facto bude, bude to všechno stále řízeno tak, aby lidé nepoznali souvislosti. To znamená, že nebudou schopni rozpoznat vzájemný vztah mezi následky vedlejších účinků vakcín a následných úmrtí, protože vše se děje s časovým odstupem a tak dále. To znamená, že pokud budeme na to čekat, tak mezitím hodně zestárneme, než se nám rozjasní. To je skutečně problém, ale jak jsem řekla, nemusíme čekat a sázet na široké masy. Musíme si uvědomit, že už je nás tolik, že pokud chceme, aby se to zítra celé zastavilo, můžeme do soukolí házet písek. A jedna věc je jasná: existují velmi, velmi jasné známky toho, že se politici třesou. Oni vědí, že se pohybují po tenkém ledě a že se celá věc může snadno zvrátit, pokud bude opozice příliš silná. A proto v září/říjnu, nejpozději v říjnu, zrychlí, aby to znovu převálcovali. Dobře totiž vědí, že se pohybují po velmi tenkém ledě, který se může kdykoli prolomit.

Kdy se prolomí, záleží na nás. Může to být dnes večer, může to být příští pondělí. Je to skutečně na nás, můžeme to udělat kdykoli chceme. Musíme jen chtít, organizovat a chtít. A to, co jste říkala o očkování dětí, říkali i v mém okolí, když budou očkovat děti. A já jsem řekla, že ne! Lidi, já jsem psycholožka. Uvidíte, že se v naší společnosti nic velkého nestane. Masy se tomu podvolí a mezi rodiči se projeví teorie disonance, tedy že si to přichválí. To také znamená, že všichni ti, kteří teď říkají, jen přes mou mrtvolu, pomalu vyměknou a budou říkat: Chtěl jsem, aby Maxi byl spolu se svým kamarádem Felixem, ano, a nechtěla jsem jim to udělat – bla bla bla.

To znamená, že některé věci zlomí a pozitivně si to odůvodní, aby se mohli smířit především sami se sebou. Co považuji za zločinné, ano, zcela jistě, je například to, že přijde ministr zdravotnictví a sugeruje dětem, aby se nechaly očkovat. A to je naprosto neetické. Stačí vidět kurs, jak se např. vedou výslechy v právním prostředí. Nesmím se sugerovat, ano? Člověk by neměl sugerovat – on sugeruje. Mnoho lidí sugeruje, nejen on. Ale zejména on jako ministr zdravotnictví a lékař nesmím sugerovat. Nesmí to dětem přikrašlovat, poslat je na skluzavku. To je naprosto zavrženíhodné a z mého pohledu psychologa – jak už jsem řekla – naprosto kriminální a nepřijatelné chování. Média musí konečně přestat šířit tyto báchorky a propagandu. To musí skončit. A pokud každý novinář odloží tužku a řekne: „Tohle už neudělám! Tohle psát nebudu!“ Pokud každý lékař řekne – toho už se účastnit nebudu! Pokud každá zdravotní sestra řekne – toho už se účastnit nebudu! Pak má systém problém – a to obrovský. A to je přesně to, čeho se všichni bojí. To znamená, prostě to udělejte!

E. Mittmannsgruber: Děláte toho hodně a jste uprostřed nového projektu. Jak to postupuje?

K. Pracher-Hilander: Ano, děkuji za zeptání. Krátce jsem se o tom zmínila minule. Založila jsem sdružení „Psychologie pro demokracii“. To znamená, že aplikovaná psychologie a znalosti důkazů z psychologie jsou přístupné každému. A je to velmi zajímavé pro právníky, kteří mají nyní přístup ke vstupním informacím a kteří nám také denně volají a ptají se, do jaké míry bychom mohli podpořit jejich argumentaci psychologickými vstupy. Minule jsem uvedla příklad ztráty kontroly, co to dělá se starými lidmi, že to lze skutečně použít jako vražednou zbraň, protože psychologicky prostě přivedeme lidi do bodu, kdy už nechtějí pokračovat. Jinými slovy, tyto vstupy shromažďujeme, zaznamenáváme a předáváme právníkům, a to globálně. Jedná se o globální projekt. Samozřejmě, že je stále v plenkách, ale je to velmi zajímavé, což znamená, že odezva a zpětná vazba je velmi, velmi pozitivní. Ačkoli ještě nemáme žádné jméno, už se dějí mnohé věci. A na tomto místě bych ráda poděkovala našim sponzorům. Jsem opravdu nesmírně dojatá pokaždé, když vidím, že lidé zde prostě vidí naději a podporují sdružení, prostě podporují psychologii. Myslím, že zde děláme skvělou práci, velmi, velmi fundovanou práci, která přinese ovoce. A já jsem srdcem i duší psycholog a samozřejmě se tady teď mohu skvěle vybít a přehrabovat se a mám také skvělé lidi, kteří mě podporují a nabízejí mi svou pomoc. Nyní sestavujeme tým šesti až osmi lidí. Několik už máme – velmi, velmi báječných. Jsem velmi ráda, že to tak dobře funguje a že jsem to mohla zveřejnit i zde.

E. Mittmannsgruber: Velmi dobře. Ano, tak vám přeji další úspěchy a děkuji vám za zajímavý rozhovor.

K. Pracher-Hilander: Děkuji za pozvání.