První část: Corbettův report: Pěšáci na velké geopolitické šachovnici (1. část)

Na začátku roku 1980, kdy se na velké šachovnici začaly odehrávat diplomatické důsledky sovětské invaze do Afghánistánu, vyslal tehdejší americký prezident Jimmy Carter svého poradce pro národní bezpečnost Zbigniewa Brzezinského do Pákistánu, aby shromáždil bojovníky mudžáhidů, kteří vedli džihád proti ruským útočníkům.

Na záběrech z tohoto incidentu je vidět, jak Brzezinski letí vrtulníkem na místo v Chajbarském průsmyku na hranicích s Afghánistánem, aby oslovil islámské bojovníky, kteří se chopili zbraní proti Sovětům. Ujišťuje shromážděné „bojovníky za svobodu“, že jejich boj bude úspěšný, zvedá prst do vzduchu směrem k Afghánistánu a prohlašuje: „Tamhleta země je vaše. Jednou se do ní vrátíte, protože váš boj zvítězí. A budete mít opět své domovy a mešity, protože vaše věc je správná a Bůh je na vaší straně.“

Jak nyní víme, jednalo se o čistý manipulativní žvást. Strýčku Samovi mohl být osud těchto bojovníků ukradený. Americká vláda nevěřila v jejich Boha a bylo jí jedno, jestli budou mít zase své domovy a mešity. Ve skutečnosti, jak sám Brzezinski od té doby přiznal, byla sovětská invaze v jistém smyslu operací Západu, úspěšným vyvrcholením tajného plánu USA vylákat SSSR do Afghánistánu a pomalu vykrvácet Rudou armádu v několikaleté zástupné válce.

V nechvalně proslulém rozhovoru z roku 1998, v němž Brzezinski tuto skrytou pravdu potvrdil, byl dotázán, zda lituje své role při podpoře vzestupu Talibanu a Al CIAdy.

Čeho litovat? Ta tajná operace byl skvělý nápad. Měla za následek vtažení Rusů do afghánské pasti a vy chcete, abych toho litoval? V den, kdy Sověti oficiálně překročili hranice, jsem v podstatě napsal prezidentu Carterovi: „Nyní máme příležitost dát SSSR jeho válku ve Vietnamu.“ Moskva skutečně musela téměř deset let vést válku, která byla pro režim neudržitelná, konflikt, který přinesl demoralizaci a nakonec rozpad sovětského impéria.

To nejsou slova zbožného věřícího ve spravedlivý boj islámských bojovníků za svobodu. Nejsou to ani slova upřímného studeného bojovníka, který slepě podporuje každého, kdo by mohl zasáhnout sovětského nepřítele. Jsou to slova muže, který doslova napsal knihu Velká šachovnice – slova samozvaného geopolitického velmistra, který chladnokrevně kalkuluje s několika tahy dopředu, když manipuluje se svými pěšci na velké šachovnici v rámci velké strategie, aby svého soupeře šachoval.

Minulý týden jsem odhalil, jak budoucí vládci světa vnímají velký boj o geopolitickou nadvládu jako šachovou partii a jak jsou lidé na celém světě (včetně mudžáhidů v Afghánistánu) považováni za pouhé pěšáky v této hře, které je třeba využívat, zneužívat a obětovat pro dosažení cílů velmistrů.

Tento týden se budu zabývat rostoucím politickým uvědoměním pěšáků ve velké šachové hře a ukážu, jak to vypadá, když vracejí úder svým pánům.

Globální politické probuzení

V prosinci 2008 zveřejnil list The International Herald Tribune článek o novém významném společensko-politickém fenoménu: „Globální politické probuzení„.

Poprvé v historii je téměř celé lidstvo politicky aktivizováno, politicky uvědomělé a politicky interaktivní. Globální aktivismus vyvolává ve světě poznamenaném vzpomínkami na koloniální nebo imperiální nadvládu prudký nárůst snah o kulturní respekt a ekonomické příležitosti.

Kdyby se jednalo o článek průměrného politického komentátora, vyhlídka na „globální politické probuzení“ by byla bezpochyby oslavována jako nadějný vývoj. Tento komentátor by pak obratně přešel k výkladu o tom, jak by takové probuzení mohlo Západu poskytnout vzrušující příležitost pomoci aktivistům za lidská práva v zemích X, Y a/nebo Z svrhnout jejich utlačovatelské vlády… přičemž země X, Y a Z by přirozeně byly hlavními cíli na seznamu přání amerického ministerstva zahraničí ohledně změny režimu.

Tento článek však nenapsal průměrný politický hacker. Ne, jeho autorem je Zbigniew Brzezinski, stejný arciglobalista (a arcikonspirační teoretik), který v 80. letech pomáhal financovat mudžáhidy. Pro tohoto velkého šachového velmistra není globální politické probuzení důvodem k oslavě. Jak vysvětlil v následném rozhovoru na toto téma, představuje spíše hrozbu pro globální dominanci Ameriky a výzvu pro všechny krále na globální šachovnici.

V subjektivní rovině toto globální politické probuzení vyvolává masivní nesnášenlivost, netrpělivost s nerovností, s rozdíly v životní úrovni. Vytváří závist, zášť, rychlejší imigraci [. . .] S tím souvisí touha po respektu k diferencovaným kulturám a po důstojnosti jednotlivce. Velká část lidstva má pocit, že úcta ze strany dobře situovaných lidí chybí.

A teď to překvapivé: nemýlí se. Dochází ke globálnímu politickému probuzení. Podněcována internetovou revolucí roste netrpělivost s nerovnostmi a rozdíly v životní úrovni. A pokud nás posledních několik let politické historie něco naučilo, pak to, že velká část lidstva pociťuje nedostatek respektu ze strany dobře situovaných. Tento pocit se projevuje v celosvětovém populistickém hnutí, které hrozí vykolejením globalistické agendy Nového světového řádu, což připouštějí i elitářské instituce jako Bilderberg Group a Světové ekonomické fórum, které se v posledních letech otevřeně obávají tohoto sílícího populistického hnutí.

Brzezinského „globální politické probuzení“ je nejen stejně přesným popisem dnešní globální geopolitické situace jako před deseti a půl lety, ale je dnes dokonce pravdivější, než tomu bylo v minulé éře Obamovy naděje a změny.

Toto probuzení se samozřejmě odvíjí od různých problémů v různých zemích a má různé podoby v různých koutech světa, ale není pochyb o tom, že globální politické probuzení se zrychluje a lidé se dostávají do bodu zlomu.

Stačí se podívat do Francie. Země je již několik měsíců v plamenech (doslova), protože celonárodní protesty proti navrhovaným změnám důchodového systému se přelily do ohnivých protestů proti policejnímu násilí, které se zaměřilo i na vládní úředníky.

Nebo v Izraeli, kde je premiér Netanjahu pod největším tlakem své politické kariéry, protože se snaží prosadit velmi nepopulární soudní reformu, která by oslabila moc Nejvyššího soudu. Protestující proti Netanjahuovým snahám vycházejí do ulic, blokují silnice a zakládají ohně a v poslední době více než tisíc záložníků izraelského letectva hrozí, že v případě reformy přestanou sloužit.

Nebo svědectví o nepokojích v Africe, kde týdny protivládních shromáždění v Keni vyvrcholily smrtelnými nepokoji, které nejeví známky zmírnění, a kde zásahy proti politické opozici v Senegalu vyvolaly podobně násilné protesty.

Pak je tu vlna protestů zemědělců, která, jak jsem dokumentoval v sérii článků loni v létě, se přehnala celým světem, protože globalistická agenda uhlíkové neutrality začíná omezovat zemědělskou činnost. Demonstrace přinesly nepokoje a narušení nejen na Srí Lanku – kde protestující vtrhli do kanceláře premiéra a doslova vyhnali prezidenta ze země -, ale také do obvykle klidných zemí, jako je Nizozemsko a Irsko.

Víte, že dochází k celosvětovému politickému probuzení, když se právě v Kanadě koná dramatický konvoj svobody a stejně dramatické vyhlášení mimořádných pravomocí Trudeauovou vládou, která se stále více dostává do úzkých.

Ano, Brzezinski měl pravdu, když upozornil, že probíhá globální politické probuzení. Skutečnou otázkou ovšem je, co takové probuzení znamená pro naši budoucnost.

Je snadné pochopit, že perspektiva stále více politicky angažované veřejnosti (natož pak stále více rozrušené veřejnosti) škodí cílům geopolitických stratégů, jako je Brzezinski. Koneckonců, pro Brzezinského jsou lidé jen pěšáci, které je třeba využít, zmanipulovat a nakonec obětovat ve službách vyšší geopolitické agendy. (Nebo, řečeno Kissingerovou nechvalně proslulou formulací, vojáci jsou „hloupá, tupá zvířata, která mají být použita“ jako pěšáci pro zahraniční politiku.)

Když se však pěšáci začnou bránit, šachová partie se zastaví. Jak mohou samozvaní velmistři dobývat políčka na šachovnici, když proti nim bojují jejich vlastní figurky?

Lze si představit, jak váleční jestřábi pozorují toto masové probuzení a přemýšlejí o svých pečlivě vypracovaných velkých šachových strategiích. „Proč ti pěšáci prostě nezavřou hubu a neudělají, co se jim řekne?! Všechno by to bylo mnohem jednodušší!“

Naneštěstí pro nás Brzezinski a jemu podobní nejenže viděli vývoj tohoto globálního politického probuzení, ale také vymysleli způsob, jak ho zadržet.

A co je pro nás ještě nešťastnější, plán elitářů, jak toto populistické probuzení utlumit, pro nás „pěšáky“ nedopadne dobře.

Kontrarevoluce

Pokud vám pohled na tato protestní hnutí, která se šíří po celém světě, připadá povědomý, je to proto, že tomu tak je.

Jak si jistě vzpomínáte, v listopadu 2019 jsem napsal článek o politických nepokojích, které tehdy zachvátily země po celém světě, od Bolívie přes Chile a Francii až po Hongkong a Irák. „Váš průvodce hořícím světem“ dokumentoval, jak se zdá, že globální politické probuzení vrcholí, a zamýšlel se nad tím, zda ohnivá povstání signalizují, že „starý světový řád neoliberálního globalismu pod vládou Pax Americana konečně praská ve švech“.

Jak ovšem nyní víme, tento optimismus byl předčasný. Globalisté mají vždy v rukávu triky, jak odvrátit svůj zánik. V tomto případě se rozhodli vytáhnout kartu plandemie a všichni jsme viděli okamžitý výsledek: ohnivé protesty z roku 2019 se zastavily na začátku roku 2020, kdy se jako hlavní občanské ctnosti náhle zavedlo sociální distancování a zamykání se ve vlastním domě.

To, že velmistři na globální šachovnici rozpoutali jednu z největších psychopatických akcí, jaká kdy byla na lidstvo spáchána, aby zadrželi globální politické probuzení, by nemělo být překvapivé. Vlastně by to mělo být uklidňující. Ukazuje nám to, že se stále pokoušejí ovládat masy.

Pokud však tato strategie začne selhávat, mají k dispozici mnohem temnější možnost.

Brzezinského článek o globálním politickém probuzení nebyl napsán pro světový tisk. Bylo to shrnutí jeho projevu, který přednesl v Chatham House. Pro ty, kteří nejsou v obraze, Chatham House je sídlo Královského institutu pro mezinárodní záležitosti (RIIA), sesterské organizace Rady pro mezinárodní vztahy v Londýně.

Projev, z něhož pochází Brzezinského postřeh o globálním probuzení – nazvaný „Hlavní zahraničněpolitické výzvy pro nové americké prezidentství“ a přednesený 17. listopadu 2008 – nebyl stejně jako většina jednání RIIA určen široké veřejnosti. Záznam projevu však později unikl na internet. To, co prozrazuje o myšlení globalistů v otázce lidového povstání, je až mrazivé.

Přednáška začala docela nevinně, Brzezinski pronesl obvyklá, otřepaná zahraničněpolitická klišé o tom, že americké vedení „bylo zásadní pro globální stabilitu a globální rozvoj“, a varoval, že Obamova nastupující administrativa čelí výzvám vyplývajícím z řady globálních krizí. Zatím je to nuda.

Poté však přechází k hlavnímu tématu své přednášky: globálnímu politickému probuzení a tomu, co s ním lze dělat.

Zatímco smrtící síla těchto mocností je větší než kdykoli předtím, jejich [velmocí] schopnost vnutit kontrolu nad politicky probuzenými masami světa je na historickém minimu. Kdysi jsem to vyjádřil poněkud ostře (a polichotilo mi, že to zopakoval britský ministr zahraničí) takto: V dřívějších dobách bylo totiž snazší ovládat milion lidí – doslova, bylo snazší ovládat milion lidí než fyzicky zabít milion lidí. Dnes je neskonale snazší zabít milion lidí než milion lidí ovládat. [Zvýraznění přidáno]

A pak, pro případ, že by to posluchačům uniklo, zopakoval: „Je snazší zabíjet než ovládat.“

Tento krvelačný výrok je, stejně jako většina Brzezinského výroků, pronesen s odstupem, jako by referoval o počasí v Dillí nebo o výsledcích včerejšího baseballového zápasu. A proč by měl být emotivní, když hovoří o možnosti, že globální vedení ztratí kontrolu nad lidmi a rozhodne se rozpoutat megazabití obyvatelstva? Vždyť jen poukazuje na samozřejmou pravdu o způsobu, jakým v naší společnosti funguje moc, a na to, kam až musí být psychopati v čele kakistokracie ochotni zajít, aby si udrželi svou moc.

Jakmile se začne formovat globální politické probuzení a masy už nebude možné utišit pomocí QAnonskými nesmysly nebo je udržet v jejich domovech pomocí podvodných pandemií, vládci velké šachovnice mají vždy poslední možnost: masové vraždění. Je přitom jedno, jestli bude mít masová vražda podobu třetí světové války, vypuštění skutečné biologické zbraně nebo nějakého jiného způsobu. Důležité je, že pokud a až dojde ke skutečnému ohrožení vlády mocností, které by neměly být, vezmou si Brzezinského výrok k srdci.

Dnes je neskonale snazší zabít milion lidí než milion lidí ovládat.

Ukončení hry

Je snadné pochopit, proč je pro geopolitické stratégy analogie s velkou šachovnicí tak přitažlivá. Přesně vystihuje jejich představu o světě jako prostoru, který má být ovládnut jedním nebo druhým týmem, a poskytuje jim užitečné strategie pro dosažení jejich geopolitických cílů. Mohou používat gambity, obětovat pěšce, formulovat plány, které zahrnují předvídání dalších tahů soupeřů atd.

Možná nejdůležitější ze všeho je, že metafora šachovnice lichotí intelektu těchto narcistů. Pouze tito nadaní velmistři rozumí této složité geopolitické hře v celé její mnohotvárné komplexnosti a pouze oni jsou schopni vytvářet strategie, jak v této hře zvítězit.

Při zkoumání tahů válečných jestřábů na globální šachovnici však riskujeme, že zapomeneme, že jde pouze o metaforu. Lidé nejsou pěšci. Tohle není hra. Mluvíme o skutečných lidech, kteří žijí skutečné životy, ne o plastových figurkách na šachovnici.

Když si osvojíme šachovou analogii, nevědomky tím nahráváme globalistům. Pokud je zeměkoule skutečně velkou šachovnicí a my se skutečně účastníme boje o nadvládu nad ní, pak jsme nuceni sami přijmout tento způsob myšlení a vymyslet strategii, jak tuto hru vyhrát.

„Kéž bychom my pěšáci mohli vytvořit vlastní tým! Pak bychom mohli ovládnout šachovnici, obětovat krále a královny a podřídit věže, střelce a jezdce své vůli! Pak bychom mohli řídit světovou šachovnici podle svých představ!“

Začít uvažovat v těchto kategoriích však znamená chytit se do pasti. Ocitáme se v situaci, kdy hrajeme geopolitickou hru podle podmínek velmistrů. Ať už přijmeme strategii etatistů „volit tvrději“ nebo strategii násilné revoluce vzbouřenců, anebo se začneme dobrovolně stávat pěšáky „druhého“ týmu – jak by nás k tomu přiměli ti, kdo prosazují falešný narativ o BRICS jako spasitelích -, prohrajeme.

Politická hra je zmanipulovaná. Je to souboj o moc, kde nezáleží na lidech, kteří volí, ale na těch, kteří hlasy počítají. A co víc, je to rozptylující loutkové divadlo, stínová hra na stěně jeskyně, která je nám předkládána, aby odvedla naši pozornost od způsobů, jakými moc ve společnosti skutečně funguje.

Strategie násilné revoluce je podobně odsouzena k neúspěchu. Brzezinski pouze konstatoval to, co si mnozí autoritáři již uvědomují: je snazší zabíjet než ovládat. Z toho vyplývá, že tito autokraté nebudou váhat rozpoutat apokalypsu, pokud se někdy budou cítit skutečně ohroženi masovým povstáním. Vzhledem k tomu, že právě síly, proti nimž stojíme, jsou těmi, kdo sedí na zásobách jaderných zbraní, v laboratořích biologických zbraní a ve stále automatizovanějších ozbrojených silách, a vzhledem k tomu, že v rámci paradigmatu „vnitřní bezpečnosti“ po desetiletí budovaly mašinérii technologické tyranie pro případ právě takového povstání, lze pochybovat o tom, kdo by v takovém souboji zvítězil?

A myšlenka „změnit stranu“ a přidat se k „druhému“ týmu na velké šachovnici? I kdyby se tým BRICS zásadně lišil od týmu NATO (neliší), stejně bychom nebyli víc než pěšci na šachovnici.

Ne, žádná z těchto strategií nestačí. Jediný vítězný tah v této hře je ten nejméně populární ze všech: hru zcela odmítnout.

Planeta není šachovnice. Neskládá se z políček, která by si rozdělily a obsadily soupeřící týmy. Není obydlena šachovými figurkami, kterými by ten či onen hráč manipuloval ve službách nějaké velké geopolitické agendy.

Je to svět plný lidí, kteří se mohou kdykoli rozhodnout, že spolu začnou komunikovat přímo, bez kontrolujících prostředníků, že budou obchodovat v měně, kterou si sami zvolí, za zboží a služby, které si sami vytvoří, bez potřeby jakékoli globalistické mocenské struktury.

Život není boj o nadvládu na pevně dané šachovnici. Život je snaha o spolupráci na stále se zvětšujícím koláči.

Společnost nepotřebuje řád shora dolů vnucený autoritářskou elitářskou třídou, která je na základě nějakého magického politického rituálu schopna vnutit svou vůli ostatním bez jejich souhlasu. Prosperující společnost spíše vyžaduje spontánní řád, který se rozvíjí, když každý může svobodně vytvářet dobrovolné vztahy založené na vzájemném souhlasu.

Nejsme pěšci na šachovnici, kteří mají být použiti v boji o politickou nadvládu, a nepotřebujeme vyhrát žádnou velkou šachovou partii, abychom převzali kontrolu nad svými životy. Jsme lidské bytosti, které hledají způsoby, jak žít s jinými lidskými bytostmi na úrodné, živé planetě. Teprve když zcela odmítneme myšlení Brzezinských, Kissingerů a dalších samozvaných velmistrů takzvané velké šachovnice, můžeme si skutečně začít brát svou moc zpět.

Nepotřebujeme ovládnout šachovnici. Místo toho se musíme z této „hry“ zcela stáhnout. Rádoby velmistři nemohou hrát svou hru, pokud nebudeme jejich pěšci.

Ukazuje se, že velká hra globálních geopolitických šachů je zábavná. Jediným vítězným tahem je nehrát.

Překlad: David Formánek