Originál článku publikován ZDE: 15. prosince 2024

Jestli jsou pro Vás překlady hodnotné, zvažte přispěním pomocí měsíčního členství s bonusovým obsahem ZDE nebo jednorázově na bankovní účet: 2201583969/2010. Děkuji!

Článek v audio formě (namluveno strojově):

Pokud jste to ještě neslyšeli, svět se právě nenávratně změnil.

Po třinácti letech bojů dosáhli terorističtí povstalci v Sýrii, financovaní ze zahraničí, vyzbrojení ze zahraničí a vycvičení ze zahraničí, svého cíle: svržení Asada.

Je zde mnoho otázek k zamyšlení. Co se stalo? Jak se léta trvající vojenská patová situace změnila v šach mat, který zdánlivě přes noc svrhl vládu? A co to znamená pro budoucnost Sýrie? Pro budoucnost Blízkého východu? Pro budoucnost světa?

Pojďme to zjistit.

Dosavadní příběh . . .

Pokud jste teprve nedávno začali vypínat večerní zprávy a sledovat realitu, je pravděpodobné, že jste nikdy nevěděli, o čem celá ta aféra kolem Sýrie je a proč je důležitá. A pokud tomu tak je, máte co dohánět.

Naštěstí jsem se syrskému debaklu věnoval od jeho začátku v roce 2011 a v archivu mám doslova desítky hodin mediálních záznamů na toto téma. Pokud však chcete hodinové shrnutí, zvu vás, abyste se podívali na můj nedávný podcast na toto téma, Stručná historie války v Sýrii (brzy bude přeloženo do češtiny).

Stačí říci, že válku v Sýrii nelze považovat za „občanskou válku“ ani za „spontánní protestní hnutí lidu“, ačkoli ji lháři z amerického ministerstva zahraničí a jejich pochlebovači z médií označují za obojí. Válka v Sýrii je od samého počátku spíše operací na změnu režimu, kterou provádí teroristické povstání podporované USA, NATO, Izraelem, Tureckem, Saúdskou Arábií a Katarem.

Pokud jste zmateni z nepřehledného množství akronymických teroristických skupin, které se této operace účastní (HTS, SDF, ISIS, ACS, HUR, TIP atd. atd. atd.), netrapte se tím. Veterán válečných zpravodajů Eric Margolis podává obdivuhodný dvouodstavcový přehled sil, které jsou do syrského konfliktu zapojeny a které v průběhu války střídavě (nebo někdy i současně) bojovaly, pomáhaly si, dělaly si podrazy, spolupracovaly a pomlouvaly se.

USA a Izrael se snaží svrhnout Asadův režim od roku 2011. Izrael si chtěl upevnit své postavení na strategických Golanských výšinách, které získal od Sýrie. USA, které nyní okupují třetinu SV Sýrie, kde se těží ropa, tam mají nejméně 9 000 vojáků a spolu s Izraelem pomáhají džihádistům, zatímco je veřejně odsuzují.

Turecko, jehož vůdce nenávidí Asada, je v Sýrii rovněž velmi aktivní a pravděpodobně poskytuje logistickou podporu HTS a dalším džihádistickým skupinám a zároveň bojuje proti levicovým kurdským skupinám. Přidejte ruské letecké jednotky poblíž Latákíje, příležitostnou pomoc skupin Hizballáhu a menší operace malých íránských sil. Stručně řečeno, vyvíjející se válka v Sýrii stále více připomíná strašlivou, šílenou třicetiletou válku z roku 1600.

Jinými slovy, bitva o Sýrii byla dlouhým, vleklým a mnohonárodním zmatkem. Tento zmatek se nevyvíjel podle plánů globalistů a Asadovi se – na rozdíl od Kaddáfího – podařilo udržet se u moci v Damašku (s malou pomocí svých přátel z „osy odporu„) po 13 let. Jistě, bylo to divokých 13 let. Mezi jeho nejhorší okamžiky patřily:

• otevřené spojenectví západního establishmentu se strašáky z Al-Káidy (a dokonce jejich oslavování);
• vytvoření ISIS, novějšího a děsivějšího islámského teroristického strašáka, který (stejně jako Al CIA-da) financují, vyzbrojují, vybavují, cvičí a umožňují Spojené státy, Izrael, Turecko, Katar a Saúdská Arábie;
• rošťárny na úrovni Keystone Cops, kdy teroristé podporovaní americkým ministerstvem zahraničí bojují proti teroristům podporovaným CIA;
• zrada Kurdů ze strany USA (opět);
• nebezpečná hra na kuře mezi USA a Ruskem (a Tureckem, členem NATO), která nejednou přivedla svět na pokraj globálního konfliktu;
• šíření jedné vyvrácené falešné vlajky o chemických zbraních za druhou;
• a samozřejmě zdánlivě nekonečný příval mediálních lží, propagandy, dezinformací a psychopatie ve jménu ochrany USA podporovaných teroristů stínajících hlavy dětí před odsouzením a sankcemi.

Ačkoli to může překvapit ty obyvatele Západu, pro které je masové vraždění nevinných a rozpad cizích národů pouhou poznámkou v nočním zpravodajství, válka v Sýrii nikdy tak docela neskončila. Po letech urputných bojů začala syrská vláda (s pomocí Ruska a Íránu) obracet průběh proti teroristickému povstání takovým způsobem, že v roce 2018 se hlásná trouba establishmentu Sky News cítila odvážná napsat článek vysvětlující „Jak Asad vyhrál syrskou občanskou válku„.

Zpráva o Asadově vítězství však byla předčasná. Navzdory planým slibům prezidentského kandidáta Trumpa z roku 2015, že se USA zbaví svých marnotratných a krvavých vojenských pletek na Blízkém východě, precedent Trump místo toho v roce 2018 zavázal tisíce amerických vojáků, aby zabezpečili na ropu bohatý region na severovýchodě Sýrie. Mezitím turecko-ruské příměří z roku 2020 v Idlibu – severozápadním regionu země označovaném za „poslední velkou baštu povstalců“ v Sýrii – vytvořilo chabý pocit míru v zemi, která strávila většinu dekády od roku 2010 zmítaná válkou.

Před pouhými třemi týdny se tento nejistý status quo ze dne na den rozpadl.

Poslední tři týdny

V souvislosti s tím, co se právě odehrálo v Sýrii, existuje tolik nezodpovězených otázek, že události posledních tří týdnů budeme pravděpodobně rozebírat ještě několik let.

Víme následující:

27. listopadu zahájila koalice syrských „povstalců“ (čti: teroristů) – včetně dosud označené teroristické skupiny Haját Tahrír aš-Šám (HTS) – ofenzivu ze své domovské základny v Idlibu a rychle přemohla syrskou arabskou armádu. Odtud koalice postupovala na Aleppo, druhé největší syrské město – které padlo do rukou teroristů 29. listopadu – a poté na Hamá, centrální syrské město vzdálené pouhých 200 kilometrů od Damašku.

Mezitím Syrské demokratické síly (SDF) – Kurdy vedené a USA podporované teroristické jednotky, které dosud zajišťovaly severovýchodní část Sýrie bohatou na ropu a kontrolovanou Spojenými státy – zahájily ofenzívu ve východní Sýrii a obsadily několik vesnic v provincii Dajr az-Zaur (samozřejmě s malou pomocí svých amerických přátel). A na jihovýchodě země postoupila Syrská svobodná armáda podporovaná USA ze své základny v Palmýře, zatímco tajemná koalice teroristů, která si říká „Jižní operační sál„, obsadila syrsko-jordánský hraniční přechod a také město Dará, kde teroristické povstání v roce 2011 poprvé vypuklo.

Během několika dní bylo po všem. Více než 13 let trvající teroristické operace v zemi vyvrcholily 8. prosince 2024 obsazením Damašku.

Asad uprchl do Moskvy.

USA, Izrael a Turecko zahájily masivní bombardovací kampaň, aby v rozbombardovaném kráteru, kterým je Sýrie, umístily svou vlajku.

A miliony Syřanů, již tak traumatizovaných léty bojů, začaly zadržovat dech, nejistí, kdo vládne a co se bude dít dál.

Tohle nevíme:

Jak se po 13 letech bojů a po několika letech téměř úplného zadržení podařilo rozptýleným teroristickým povstalcům provést tak rozsáhlou ofenzívu?

Proč se odpor Syrské arabské armády tak náhle rozplynul a vytvořil volnou cestu z teroristických enkláv přímo do Damašku?

A proč se podobně vypařila ruská a íránská „osa odporu“, která po většinu minulého desetiletí zajišťovala Asadovu vládu nad zemí?

Stručně řečeno: jak se tohle všechno mohlo stát, natožpak během několika týdnů?

Mezi hlavními zahraničními mocnostmi byla téměř jistě uzavřena dohoda, která tyto události buď naplánovala, nebo alespoň umožnila jejich uskutečnění. Na sociálních sítích jsme viděli neověřená videa, která údajně ukazují syrské vojáky, jak pění u úst nad tím, jak je Asad opustil (nemluvě o Rusku a Íránu). A víme, že v sobotu 7. prosince, krátce před pádem Damašku, Rusko, Írán a Turecko – hlavní účastníci takzvaného „mírového procesu z Astany“, který předpokládá smírné ukončení syrské války – vydaly naléhavou výzvu Asadovi, aby jednal s teroristy, které se rozhodly (z nějakého podivného důvodu) nazvat „legitimními opozičními skupinami“.

Jinak se můžeme opřít jen o údajné úniky informací od nejmenovaných „katarských“ diplomatů, kteří různým „věř mi, brácho“ reportérům našeptávali, že se Asad krátce před pádem Aleppa pokusil s teroristy vyjednat předání moci, ale neuspěl. Nuže, máme tohle, a máme chladnou realitu, že se syrská armáda složila jako domeček z karet. Buď dostala rozkaz ustoupit, nebo ji zcela opustily ruské, íránské a hizballáhovské síly, které ji léta podpíraly.

Není třeba dodávat, že odpověď na otázku, jaká dohoda byla přesně uzavřena, žádná ze stran, která by ji mohla poskytnout, nezveřejnila.

Asad ze svého ruského útočiště rozhodně nic neříká a je nepravděpodobné, že by se v dohledné době objevil na veřejnosti.

Jestli jsou pro Vás překlady hodnotné, zvažte přispěním pomocí měsíčního členství s bonusovým obsahem ZDE nebo jednorázově na bankovní účet: 2201583969/2010. Děkuji!

Rusko nyní aktivně vyjednává s novou prozatímní vládou v Damašku vedenou teroristy o zachování svých vojenských základen v zemi.

Vzhledem k tomu, že Írán velmi veřejně podporuje syrskou vládu, může ze všech zahraničních mocností na Asadově pádu ztratit nejvíce. Zdá se, že Íránci zaujímají k teroristům, kteří svrhli jejich spojence, zvláštně nejednoznačný postoj. Íránský nejvyšší vůdce ajatolláh Alí Chameneí právě pronesl projev, v němž teroristické skupiny označil za „bojovníky“ a odmítl vyjádřit svůj názor na novou vládu – což mnohé Íránce vede k otázce, zda roky bojů a velké množství pomoci svržené Asadově vládě stály za to.

Ať už je to jakkoli, všechny tyto mocnosti – nemluvě o USA, Izraeli, Turecku, Kataru a Saúdské Arábii – se zdají být poměrně optimistické vůči nové tváři syrské vlády Abú Mohamedu al-Džolánímu a teroristické skupině Haját Tahrír aš-Šám, kterou přivedl k moci v Damašku.

Nepříjemnou skutečností, které se teď všichni snaží vyhnout, je samozřejmě to, že nová syrská „vláda“ je prostě…

Al-Káida v oblecích

Teroristická brigáda, která „osvobodila“ (čti: vyhladila) Sýrii, údajně nebyla Haját Tahrír aš-Šám (HTS), ale „Jižní operační skupina“, stínová a záhadná teroristická koalice, která se světu poprvé ohlásila 6. prosince 2024, pouhé dva dny předtím, než vtrhla do Damašku a šokujícím způsobem rychle ukončila brutální třináctiletou válku. To byste ale při čtení zpráv o událostech v establishmentovém tisku, které téměř všechny vyzdvihují HTS a její ústřední roli v dramatických událostech, nepoznali.

Ani byste si neuvědomili, že prozatímním premiérem, který vede prozatímní vládu nad Sýrií, je Mohammed al-Bašír, vcelku neznámý, nenápadný, plešatící inženýr, který dosud působil jako premiér takzvané „syrské vlády spásy“, jež se domnívala, že bude vládnout nad teroristy okupovaným Idlíbem.

To se nedozvíte, protože veřejnou tváří převzetí Sýrie nebyl ani al-Bašír, ani nikdo spojený s „Jižní operační skupinou“, ale Abú Mohamed al-Julani, vůdce HTS.

A pokud patříte k těm důvěřivým hlupákům, kteří hltají vše, co jim média vnucují, pravděpodobně si myslíte, že al-Julani je probuzený rebel, který je „přátelský k rozmanitosti“. Nebo že je to rozumný politik, kterého je třeba brát na mezinárodní scéně vážně. Nebo že je to bývalý džihádista, který se „přerodil“ v „rebelujícího politika“. Nebo že je „pragmatický“ vůdce, který je otevřený reformám a kompromisům, pokud je to třeba.

Netřeba dodávat, že to všechno jsou lži.

Jaká je tedy pravda? Zde je rychlokurz o postavě „al-Julani“:

Začněme tím, že se nejmenuje Abu Mohamed al-Julani. Stejně jako u mnoha dalších postav, které se objevují ve válce proti terorismu, jde o pseudonym, který si vymyslel, aby zdůraznil své spojení se Sýrií. Jeho dědeček, jak nám bylo řečeno, byl v roce 1967 vyhnán Izraelem z Golanských výšin, což vůdce HTS přimělo přijmout demonymum „al-Jolani“, což znamená „Golanec“. Jeho skutečné jméno je Ahmed al-Sharaa. A přestože se zatím neobjevily důkazy o jeho doslovném statusu CIA nebo Mossadu, můžeme s jistotou říci, že jeho kariéra byla na každém kroku umožněna pomocí a spoluprací USA a Izraele.

Údajně se zradikalizoval během druhé palestinské intifády a odešel bojovat do Iráku, kde se připojil k Al-Káidě v Iráku (AQI). AQI byla místní irácká odnož Al CIA-dy, která byla podle obvyklých zdrojů příliš brutální i pro Al Kajdu. AQI vedl Abú Musab al-Zarkáví, který byl sám z velké části fiktivní postavou vytvořenou v rámci amerického psychoprogramu, který hlavní mluvčí americké armády označil za „dosud nejúspěšnější americkou informační kampaň“… ale to už je jiný příběh.

Al-Julani byl v roce 2005 zajat americkými silami a zadržován v táboře Bucca. Ano, to je stejný tábor, kde byl zadržován i bájný vůdce ISIS Abú Bakr al-Bagdádí. Bagdádí byl propuštěn spolu s 5 700 dalšími začínajícími džihádisty v rámci Velkého propuštění vězňů v roce 2009 – což je událost, o níž byl nucen připustit i profesor Naval War College Craig Whiteside, že vedla k inkubaci a revitalizaci ISIS -, ale Julani byl převezen do jiného vězení.

Vypráví se, že když v roce 2011 vypuklo teroristické povstání v Sýrii, Bagdádí poslal nyní propuštěného Julaniho do boje s měsíčním stipendiem 50 000 dolarů. Jolani tyto peníze používal k organizování sebevražedných atentátů, poprav, mučení a všeobecného chaosu v zemi, kterou údajně osvobozoval. V roce 2012 založil organizaci Džabhat al-Nusra, kterou americké ministerstvo zahraničí rychle označilo za teroristickou skupinu a která se v roce 2013 ocitla na seznamu speciálně označených světových teroristů.

Je zajímavé (pro ty, kdo stále věří pohádce o „válce proti terorismu“), že toto odsouzení nezabránilo Jolanimu ani jeho společníkům v tom, aby využívali velkorysosti strýčka Sama v Sýrii, včetně miliardové operace „Timber Sycamore“ na vyzbrojení „umírněných povstalců“ (čti: spodiny, která uřezává hlavy dětem) v zemi. V roce 2015 pomohly protitankové střely TOW dodané Spojenými státy organizaci Džabhat al-Nusra (a jejím spojencům ze „Svobodné syrské armády“) zajistit Idlib, čímž vzniklo něco, co americký úředník Brett McGurk připustil jako „největší bezpečné útočiště Al-Káidy od 11. září“.

V roce 2017 USA ještě přitvrdily a vypsaly na al-Julaniho hlavu odměnu 10 milionů dolarů… ale ani to nějak nezabránilo tomu, aby tento podlý terorista beztrestně operoval v teroristické pevnosti Idlib, kterou vytvořily USA. Nezabránilo mu to ani v tom, aby několikrát změnil název Džabhat al-Nusra a v roce 2021 se zapojil do PR kampaně, jejímž cílem bylo změnit jeho image z brutálního teroristického džihádisty na „umírněného povstaleckého“ vůdce usilujícího o „nový vztah se Západem“.

Jestli jsou pro Vás překlady hodnotné, zvažte přispěním pomocí měsíčního členství s bonusovým obsahem ZDE nebo jednorázově na bankovní účet: 2201583969/2010. Děkuji!

Tato PR kampaň se nyní vyplácí a média považují al-Julaniho za seriózního a váženého politika. USA i Spojené království se v současné době účastní performativního tance „měli bychom, nebo neměli bychom?“, který nevyhnutelně povede k vyřazení HTS ze seznamu teroristických skupin a ke zrušení odměny za al-Julaniho hlavu.

Samozřejmě neexistují žádné hmatatelné důkazy o tom, že by al-Julani byl doslova agentem CIA nebo Mossadu. Ale jak správně poznamenává anonymní autor článku „Abu Mohammad al-Julani: Putting lipstick on a pig“ (Abú Mohammad al-Julani: Rtěnka na prase) na webu TheCradle.co, který je připisován „A Cradle Correspondent“ (Kolébkový dopisovatel):

Otázka, kdo je Abú Mohammad al-Julani – jeho motivace, ideologie a proměny – je nakonec méně důležitá než to, co představuje. V posledních dvou desetiletích zůstává jedna skutečnost neměnná: Julani je nástrojem americké a izraelské strategie.

Bude tedy al-Julani (nebo Džulání, Džavlání, Džoulání či jak se to tento týden píše) i nadále užitečnou loutkou USA a Izraele z pozice mocenského pohlavára v Damašku?

Podívejme se, co říká kouzelná koule 8:

„Znamení poukazují na ‚ano’”

Jen na úrovni geostrategické analýzy Izrael rád spolupracuje s HTS, FSA, SDF a jakoukoli jinou teroristickou skupinou, která přeruší takzvaný „šíitský půlměsíc“ spojující Írán se silami Hizballáhu v Libanonu přes Damašek.

Co je však možná ještě důležitější, al-Julani a jeho kolegové „radikální džihádisté“ z HTS již nyní dávají najevo, že souhlasí se sionistickým plánem na vytvoření Velkého Izraele. O izraelských náletech, které v posledních týdnech ničí syrské vojenské objekty a infrastrukturu, zatím mluvčí HTS obdivuhodně mlčí a na otázku reportéra na toto téma se vyhýbá odpovědi. A sám al-Julani Izrael otevřeně ujistil, že nebude bojovat s izraelskou armádou o Golanské výšiny – samotný základ jeho falešné identity – ani o žádný jiný kousek syrského území, který považují za nutné zabrat k dosažení svého cíle – vytvoření Velkého Izraele. „Nechystáme se vstoupit do konfliktu s Izraelem,“ prohlásil 14. prosince v rozhovoru pro syrskou televizi.

A nyní – a to byste nevěděli – HTS nařizuje palestinským odbojovým frakcím, aby ukončily své operace v Sýrii. Hádej, Batmane: proč by protiizraelsky naladěný džihádista jako al-Julani a jeho kolegové radikálové něco takového dělali?

Je samozřejmé, že pokud je al-Julani skutečně loutkou hlubokého státu, pak je na jedno použití stejně jako Usáma bin Ládin, Ajmán azarkáví, Abú Musab azarkáví, Abú Omar al-Bagdádí, Abú Bakr al-Bagdádí nebo kterákoli z dalších loutek, hraček, dvojníků, obětních beránků či fiktivních postav, které před ním sdílely jeviště stínové hry války proti terorismu. Je velmi pravděpodobné, že instalace al-Julaniho je jen záminkou k zahájení války proti teroru 3.0 – v hlavní roli s novějším, děsivějším ISIS!“ – a tím dává USA a Izraeli ještě větší ospravedlnění pro další vměšování do regionu.

. . . A hned na to přicházejí články informující o tom, že američtí zmocněnci v Sýrii propouštějí desítky zajatců ISIS, a přicházejí videa ukazující, jak bojovníci ISIS popravují vojáky a civilisty podporující Asada.

V tuto chvíli se situace může vyvíjet oběma směry. Establishment USA, Izraele a NATO by mohl – s pomocí svých posměváčků v médiích – spustit plnou palbu, aby přesvědčil veřejnost, že al-Julani je reformovaný, osvícený vůdce… nebo by ho mohl hodit pod autobus a využít omlazené syrské teroristické brigády jako záminku k nové invazi. O tom, odkud vítr vane, se budeme moci přesvědčit podle toho, jak Izrael zareaguje na kurdské prosby o pomoc ze strany jednotek HTS.

To vše ale vede k největší otázce: kam se vydáme?

Další kapitola

Každý, kdo dává pozor, si uvědomí, že v Sýrii se právě odehrálo něco světově významného.

Některé otázky však zůstávají: co přesně se stalo a co to znamená pro region a pro celý svět?

Dobré otázky. Jak si asi dokážete představit, existuje celá řada odborníků, kteří jsou ochotni se k situaci v Sýrii vyjádřit. Například:

• Mike Whitney píše o tom, že „pro Bibiho vede cesta do Teheránu přes Damašek„;
• Robert Inlakesh diskutuje o bezostyšném izraelském záboru půdy v Sýrii a připomíná nám článek „Jak USA a Izrael v tichosti oživily spojence Al-Káidy v syrské ofenzivě v Idlibu„;
• Vanessa Beeley spekuluje o dohodách, které mohly uzavřít mocnosti, aby přivodily náhlý pád syrské vlády;
• Kevork Almassian, moderátor Syriana Analysis, vysvětluje novou realitu v Sýrii poté, co „Osa odporu skončila„;
• Pepe Escobar předvádí své obvyklé „ra-ra Putin je tajný 5D šachový velmistr“ roztleskávání;
• Rurik Skywalker, který vyslovil pravděpodobnější názor, že Putin přesvědčil Asada k útěku, protože syrský drogovod se rychle blížil ke konci;
• Ruel Pepa, který v naději tvrdí, že pád Asada ve skutečnosti nebyl porážkou, ale „strategickým ústupem„;
• Peter Koenig naříká nad tím, jak byla Sýrie „opuštěna opuštěným světem„, zatímco Velký Izrael kráčí vpřed;
• a Ali Bilgic si všímá, že „Čína by se mohla stát nečekaným příjemcem Asadova pádu„.

Jsem si jistý, že existují i další důležité zdroje horkých zpráv na toto téma, a jsem si jistý, že moji laskaví čtenáři na ně poskytnou odkazy v komentářích k tomuto příspěvku na corbettreport.com.

Můj vlastní názor: to, co se stalo v Sýrii, není změna režimu (i když k ní jistě došlo) a není to ani zábor cizího území nebo zdrojů (i když k nim také došlo). A není to ani „regionální válka“.

Ne, tohle je víc než regionální válka.

Koneckonců, příběh Sýrie nepřináší jen regionální mocnosti, jako je Turecko, Izrael a Írán. Nezahrnuje jen světovou velmoc, USA. Přivádí také velmoc Rusko, které je věrným syrským spojencem již od roku 1946.

V důsledku těchto vztahů mezi Ruskem a Sýrií se odehrál neuvěřitelný příběh, který se týká regionálního nepřítele Ruska – Ukrajiny. Ve vřavě příběhů se ztratila skutečnost, že Rusko obvinilo Ukrajinu z dodávek bezpilotních letounů a operátorů bezpilotních letounů HTS předtím, než zahájila ofenzívu na svržení vlády. Toto podnětné tvrzení nedávno potvrdila západní dinosauří média.

Aby bylo jasno: Ukrajina se chopila příležitosti a pomohla posílit vojenskou operaci v Sýrii, o níž doufala, že odvede pozornost ruských vojáků od ukrajinské fronty.

K tomu přistupují nedávné pokusy Číny o diplomatickou přítomnost v regionu (např. založení Rady pro spolupráci v Perském zálivu), které vyvolávají představu další světové velmoci se zájmem o dění v Sýrii.

Ne, nejedná se o „občanskou válku“. Není to operace na změnu režimu. Není to ani regionální válka. Je to okno do světové války, která se odehrává již nyní.

To je můj názor.

Pokud je můj odhad správný a tyto nedávné události jsou skutečně předzvěstí světové války, nebylo by to poprvé, co se v Sýrii odehrály události světového významu.

Studenti Bible si jistě pamatují, že Saul z Tarsu byl na cestě do Damašku, když ho zasáhlo oslepující světlo. Právě tam se mu dostalo vidění vzkříšeného Ježíše, které podnítilo poslání nově pokřtěného apoštola Pavla šířit křesťanské poselství široko daleko a psát dopisy, jejichž účinky se dodnes odrážejí ve světě.

Uvidíme, zda vojáky, kteří jsou právě na cestě do Damašku, zasáhne oslepující světlo, ale obávám se, že jakákoli vize, s níž se setkají, nebude předzvěstí míru.

Překlad: David Formánek