Článek je z roku 2017 (zdroj), ale vysvětluje souvislosti k tomu, co se děje dnes (září 2022). Jde o doplňující článek k novějšímu videu z 29. září 2022: Corbettův report: Falešná vlajka nastražená v plynovodu Nord Stream

Článek: Sněmovna reprezentantů v úterý téměř jednomyslně schválila návrh zákona, který uvaluje nové sankce na Moskvu a nutí Trumpa, aby si před zmírněním jakýchkoli omezení vůči Rusku vyžádal souhlas Kongresu. Návrh zákona, který je součástí rozsáhlejšího sankčního režimu, jenž by rovněž zavedl nová omezení a trestní opatření vůči Íránu a Severní Koreji, ve čtvrtek v dalším téměř jednomyslném hlasování (98-2) schválil také Senát. Není překvapením, že Trumpova administrativa již signalizovala prezidentovu ochotu podepsat návrh zákona (ten samý, který před chvílí haněli), a pouhým slovem změnila „L“ na „W“.

Reakce Ruska na návrh zákona je přesně taková, jakou bychom očekávali:

Sankce jsou „stejně hrozné z hlediska mezinárodního práva a mezinárodních obchodních vztahů,“ uvedl tiskový mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov řekl novinářům a varoval, že „takové akce nezůstanou bez odezvy“.

„Už teď to má mimořádně negativní dopad na proces normalizace našich vztahů,“ řekl náměstek ruského ministra zahraničí Sergej Rjabkov Interfax news agentuře , který varoval, že sankce zavádějí USA a Rusko na „neprobádané území v politickém a diplomatickém smyslu“.

„Měli bychom hledat protiopatření, která nepoškodí naše národní zájmy, ale budou bolestivá pro Američany.“ řekl Konstantin Kosačev, šéf výboru pro zahraniční vztahy v horní komoře ruského parlamentu, a zdůraznil, že taková odveta „by neměla být jen symbolická“.

A jistě, v návaznosti na schválení zákona Senátem zahájilo Rusko odvetná opatření, která donutila USA, aby snížila počet svých diplomatických sborů v Moskvě a pozastavení amerického používání skladovacího zařízení v ruském hlavním městě.

Ale samozřejmě, že tento druh plamenné rétoriky a protiopatření je přesně to, co byste očekávali od země, která je vystavena tlaku nesporné světové supervelmoci, že?

Co říkáte na toto prohlášení? „V pozoruhodném okamžiku otevřenosti americký návrh zákona odhaluje, o co ve skutečnosti jde: o prodej amerického zkapalněného plynu a vytlačení dodávek ruského zemního plynu z evropského trhu. Cílem sankcí je zajistit pracovní místa v plynárenském a ropném průmyslu v USA. Politické sankce by neměly být spojovány s ekonomickými zájmy.“

Je tento (vskutku přesný) popis legislativy a jejího obsahu dílem rozzlobeného ruského diplomata? Ruského vojenského důstojníka nebo podnikatele?

Ne. Zkuste to znovu. Je to součást společného prohlášení německého ministra zahraničí Sigmara Gabriela a rakouského kancléře Christiana Kerna. A tito dva nejsou sami, kdo zastává tento názor. K tomuto návrhu zákona se vyjádřila řada vysoce postavených evropských představitelů, kteří si uvědomují, že ať už se zde děje cokoli jiného, prohlubující se roztržka mezi Ruskem a USA je dýkou namířenou na srdce Evropy.

Vezměme si předsedu Evropské komise Jean-Claude Junckera, který řekl o novém režimu sankcí: „EU je plně odhodlána dodržovat režim sankcí vůči Rusku. Jádrem zajištění plného provádění minských dohod je však jednota skupiny G7 v otázce sankcí a úzká koordinace mezi spojenci. To je hlavní cíl, který EU a USA sdílejí. Americký návrh zákona by mohl mít nezamýšlené jednostranné účinky, které by měly dopad na zájmy EU v oblasti energetické bezpečnosti. Proto dnes Komise dospěla k závěru, že pokud nebudou naše obavy dostatečně zohledněny, jsme připraveni během několika dní odpovídajícím způsobem jednat. Amerika na prvním místě nemůže znamenat, že zájmy Evropy jsou až na posledním místě.“

Nebo rakouského kancléře Christiana Kerna: „Považuji sankce proti Rusku uvalené Spojenými státy za naprosto nepřijatelné. Zaměňovat politické zájmy s hospodářskými na úkor evropských pracovních míst je nepřípustné. Zásobování Evropy energií je záležitostí Evropy!“

O co jde? Proč je Evropa tak naštvaná kvůli americkým sankcím vůči Rusku?

No, když si přečtete návrh zákona samotný, najdete celou sekci věnovanou sankcím vůči subjektům spojeným se „speciálními ruskými ropnými projekty,“ což EU chápe jako „Nord Stream 2“.

Nord Stream 2 je, jak název napovídá, prodloužením plynovodu Nord Stream, který spojuje ruské přístavní město Vyborg s německým univerzitním městem Greifswald. Nord Stream se v současnosti skládá ze dvou paralelních vedení s kapacitou 1,9 bilionu kubických stop, ale očekává se, že rozšíření Nord Stream 2 zvýší tuto kapacitu na 3,9 bilionu kubických stop.

Problém z pohledu EU (nebo alespoň z pohledu Německa, což na byrokratické úrovni může znamenat totéž) spočívá v tom, že tyto nové americké sankce vůči Rusku by v závislosti na způsobu jejich uplatňování mohly potrestat evropské společnosti pracující na plynovodu, včetně omezení přístupu těchto společností k americkým bankám. Jak Sigmar a Kern zdůrazňují ve svém výše uvedeném společném prohlášení, není těžké si tento krok USA vyložit jako cynickou snahu podpořit rozvíjející se americký sektor vývozu ropy a plynu narušením energetické závislosti EU na Rusku.

To je důvod, proč jsme byli svědky pozoruhodného množství přední i zadní diplomacie ze strany EU ohledně tohoto amerického návrhu zákona o sankcích. Stejně jako se píše nyní, představitelé EU ve Washingtonu v zákulisí tvrdě lobbovali za omezení rozsahu těchto nových sankcí, a v důsledku toho se jim dokonce podařilo vložit přímo do textu návrhu zákona formulaci vyzývají Trumpa, aby „prosazoval a usiloval o jednotu s evropskými a dalšími klíčovými partnery ohledně sankcí zavedených proti Ruské federaci“.

Ve velkém měřítku se nejedná o nic převratného. Navzdory tvrdým řečem z Bruselu (a Berlína) o „odplatě“ nad těmito novými opatřeními, nedojde k žádným výstřelům, k žádnému přerušení diplomatických vztahů, k žádným dramatickým posunům od Washingtonu směrem k Moskvě. Zatím.

Přesto je to zajímavý pohled na zásadní otázku, které Evropa čelí v této stále se stupňující studené válce 2.0 mezi Ruskem a USA. V jakém okamžiku si Evropa bude muset vybrat stranu? A je nutné a nezpochybnitelné, že pokud k tomu dojde, postaví se Evropané na stranu strýčka Sama a ne soudruha Vlada?

Jiní tuto debatu formulují jako spor mezi atlantisty, kteří považují status quo Pax Americana pod vedením Washingtonu za zásadní pro existenci Evropy, a euroasianisty, kteří vidí vzestup Čínou a Ruskem vedených institucí a iniciativ jako znamení, že budoucí prosperita Evropy spočívá ve spojení s rostoucí asijskou ekonomikou. Pro ty, kteří mají zájem na tom, aby skončilo oligarchické uspořádání světa, je to samozřejmě falešná dialektika, protože vylučuje svobodné sdružování nezávislých lidí a redukuje rozhodnutí světa na jedno z NATO nebo ŠOS, Světové banky nebo banky BRICS, EU nebo EAEU.

Ačkoli se jedná o falešnou volbu, stále je to volba, která ovlivní vzhled světa v následujících desetiletích. A přestože se EU v tuto chvíli nehodlá postavit USA na světové scéně, rostoucí spojenectví mezi Trumpovou Amerikou a brexitovou Británií by mohlo právě odvrátit veřejné mínění kontinentální Evropy od statu quo a přejít do náruče Ruska a Číny.

Překlad: David Formánek