Originál článku publikován ZDE: 12. srpna 2018
V říjnu 2017 africké velitelství Spojených států potvrdilo, že při přepadení hlídky v Nigeru byli zabiti tři zelení bareti a další dva byli zraněni. Reakce na tuto zprávu ze strany publika, které není členem Corbettova reportu, byla následující: „Cože? Existuje Africké velitelství Spojených států?“, po níž rychle následovala otázka: „Co vlastně dělají zelené barety v Nigeru?“.
Nejdříve k věci: Jak moji dlouholetí diváci jistě vědí, skutečně existuje Africké velitelství Spojených států (AFRICOM). Bylo zřízeno v roce 2007 a stojí v čele snah Strýčka Sama získat vojenskou oporu na africkém kontinentu. Moji diváci rovněž vědí, že celá psychopatická akce Kony 2012 byla podobně využita jako cynický trik ke zvýšení americké vojenské intervence v Africe.
Rozsah pronikání amerických speciálních sil do Afriky (o němž jsme na těchto stránkách v posledních letech také informovali) je však skutečností, která se veřejnosti odhaluje teprve postupně. Nedávné přezkoumání incidentu v Nigeru Kongresem opět vrhlo světlo na využívání speciálních jednotek po celém světě a Pentagon nyní připouští možnost, že omezí počet komand v Africe, aby se mohl soustředit na „skutečné“ nepřátele: Rusko a Čína.
V tomto příběhu jsou dvě věci špatně. Zaprvé, jak upozorňuje nedávné šetření Nicka Turse, počet amerických speciálních jednotek nasazených v Africe se dosud vůbec nezměnil. Ve skutečnosti se použití těchto jednotek za posledních deset let dramaticky rozšířilo. Ještě v roce 2006 působilo v Africe pouhých 70 jednotek speciálních operací, což odpovídalo 1 % celosvětového nasazení speciálních sil Strýčka Sama. V době loňské operace v Nigeru se jejich počet zvýšil na téměř 1 400, což představuje 16,5 % všech amerických jednotek nasazených v zahraničí. Navzdory rétorice o snižování afrického nasazení se tento počet zatím nezměnil.
Ale možná ještě důležitější je tvrzení Pentagonu, že omezí speciální jednotky v Africe a bude se soustředit se na nepřátele, jako je Čína, což je zavádějící. I zběžný přehled důkazů ukazuje, že jedním z důležitých důvodů, proč USA vůbec vysílají tolik vojenských jednotek do Afriky, je právě potírání čínských zájmů na tomto kontinentu.
Ano, samozřejmě, oficiálním posláním těchto sil (pokud je to vůbec přiznáno) je vést (jak píše Old Grey Presstitute) „stínové války proti teroristům v Jemenu, Libyi, Somálsku a dalších horkých oblastech“. Ale vezměte si toto: Účast USA na intervenci NATO v Libyi v roce 2011 byla motivována řadou faktorů, z nichž jedním byla snaha zabránit čínským ropným společnostem v dalším rozvoji zdrojů této země.
Libyjský případ je pouze jedním z příkladů mnohem širšího fenoménu. Pravdou je, že mezi USA a Čínou právě probíhá koordinovaný boj o klenot afrických zdrojů. Tato bitva se však odehrává téměř výhradně ve stínu, jak by mohla naznačovat ústřední role operátorů speciálních jednotek.
Tato bitva se dostala do popředí před deseti lety, kdy MSM začaly papouškovat poplašné zprávy svých politických a korporátních mecenášů o vzestupu Číny jako „nové koloniální mocnosti“ v Africe, a dokonce se obávaly, že Čína „ovládne“ kontinent. Tato hysterie ohledně čínského vlivu v regionu příhodně připravila půdu pro zřízení americké mise AFRICOM v roce 2007, přičemž dokonce i BBC byla nucena zabývat se čínským slonem v místnosti, když diskutovala o americké vojenské přítomnosti v Africe.
Pro strýčka Sama je typické, že tuto bitvu považuje především za vojenskou. Je to zřejmé z americké účasti na zničení Libye, z jejich pokračující přítomnosti v Somálsku, Nigeru a dalších „teroristických ohniscích“ a z nasazení speciálních jednotek.
Pro Čínu je také typické, že tuto bitvu považuje především za obchodní záležitost. Proto podepisuje dohody o zapojení zemí jako Keňa, Senegal a Rwanda do svého stále se rozšiřujícího investičního projektu Pásmo a stezka v hodnotě bilionu dolarů. To je také důvod, proč investují velké prostředky do infrastrukturních projektů po celém africkém kontinentu, od Etiopie přes Angolu až po Tanzanii. Sakra, Číňané dokonce poskytli Súdánu 146 milionů dolarů na projekt Aldaera Althaletha (Alrwesirs “ Chartúm). „Co je to projekt Aldaera Althaletha (Alrwesirs „Chartúm)?“ ptáte se. Dobrá otázka. Zdá se, že to nikdo neví. Ale pravděpodobně je to důležité.
Stručně řečeno: Čína rozhazuje peníze po Africe jako opilý námořník a obecně se snaží koupit si štěstí a dobrou vůli a… a ještě něco… co že to bylo? . . . Aha, správně: přístup ke zdrojům. Kupují si přístup k africkým zdrojům. Když Čína pomáhá Súdánu modernizovat železniční spojení mezi Chartúmem a Port Súdánem, nesnaží se jen poskytnout svým africkým přátelům hřejivé pocity; snaží se zlepšit svůj přístup k súdánské ropě.
Tento proces „diplomacie šekových knížek“ samozřejmě není vždy tak příznivý, jak se zdá. Když se Čína přestěhovala na Madagaskar, aby tam rozprostřela své investiční peníze, domorodci se radovali… dokud si nezačali stěžovat, že jsou nuceni prodávat svou půdu novým čínským pánům za méně než haléř za akr.
A když Čína v roce 2012 zaplatila výstavbu sídla Africké unie – dokonce i za materiál dodaný z Číny -, všichni to považovali za gesto dobré vůle a přátelství. Tedy až do začátku letošního roku, kdy deník Le Monde zveřejnil zprávu, podle níž Číňané budovu od počátku odposlouchávali a shromažďovali údaje o afrických představitelích, dokud jejich snahy nebyly v roce 2017 odhaleny. Zpráva byla rychle popřena, ale na společné tiskové konferenci AU s čínskými představiteli, na níž byla tato obvinění popřena, zazněl také příslib Pekingu, že letos v září uspořádá další summit s africkými lídry. A takový summit s sebou přináší příslib dalších investičních projektů v hodnotě desítek miliard dolarů, takže pro AU mohla existovat určitá finanční pobídka k bagatelizaci této záležitosti.
Investice Číny v Africe vyvolaly obvinění, že se Čína podílí na jisté formě neokolonialismu na tomto kontinentu a uplácí vedoucí představitele sladkými dohodami, aby získala přístup k přírodním zdrojům jejich zemí. V Číně však toto obvinění nevznášejte. Sun Wenguang, profesor v důchodu, napsal otevřený dopis prezidentu Siovi, v němž odsoudil čínskou diplomacii šekových knížek v Africe . . a vzápětí byl během živého televizního rozhovoru unesen čínskými bezpečnostními složkami a už nikdy nebyl spatřen.
To neznamená, že se Čína nepřipravuje na vojenské angažmá na kontinentu. Čína si loni ze zřejmých důvodů vybrala Džibutsko jako místo své první zahraniční vojenské základny. Džibutsko leží v Adenském zálivu, což představuje strategickou námořní cestu, která je stále důležitější pro přepravu afrických zdrojů do Číny. Není tedy překvapením, že Čína – která stále více uplatňuje svou námořní sílu a buduje armádu – chce začít formálně chránit své miliardové investice některými vojenskými prostředky.
Přesto, pokud jde o optiku, není pochyb o tom, že čínská diplomacie s šekovou knížkou si v Africe získává více přátel než diplomacie strýčka Sama s hlavněmi zbraní. Jak jsem již dříve zdůraznil, bývalý libyjský vůdce Moammar Kaddáfí to zdůraznil ve svém projevu ke studentům Oxfordské univerzity krátce před svým zavražděním teroristy podporovanými NATO.
„Čína nepoučuje africké země o jejich systému vlády, lidských právech, svobodě projevu, dobrém vládnutí a podobně,“ vysvětlil Kaddáfí. „Čína se nikdy nevměšuje do vnitřních záležitostí jiných států. Nepřivádí sem vojáky, vojenské základny ani vojenské velení. Více než 600 čínských společností proniká hluboko do Afriky. Některé čínské komunity se začaly v Africe usazovat. To je měkký přístup Číny. „Díky tomuto měkkému přístupu Afričané Čínu vřele vítají. To bude bezpochyby ku prospěchu Číny. Afričané se obávají USA kvůli jejich tvrdému přístupu. To je důkazem pošetilosti americké politiky.“
A tak se USA ocitly v nepříjemné situaci, kdy mají formálně určené africké velitelství, ale na kontinentu nemají žádnou vojenskou základnu. Nikdo je tam ve skutečnosti nechce. Proto je v současnosti americká vojenská přítomnost v Africe převážně utajená a veřejnost se o ní dozvídá pouze tehdy, když se něco velmi pokazí, jako například v Nigeru.
A bohužel i proto je Afrika hlavním cílem další válečné lži, která má americkou veřejnost přimět k otevřenější formě americké vojenské přítomnosti na kontinentu.
Překlad: David Formánek
