↓ Video s českým dabingem ↓

↓ Video v originále s českými titulky ↓

Sledujte také na: NášTub, BitChute, Odysee, Rumble, Substack

Originál videa publikován ZDE: 28. dubna 2023

Přepis:

Dobrý den. Jsem James Corbett z The Corbett Report.

Pro ty, kteří to nevědí, jsem Kanaďan, který žije a pracuje v Japonsku již 19 let a v roce 2007 založil The Corbett Report jako zdroj zpráv a informací o politice, ekonomice, vědě, filozofii a společnosti.V této souvislosti se již více než 15 let věnuji korupci ve Světové zdravotnické organizaci a varuji před nastupujícím státem biologické bezpečnosti.

Chtěl bych tedy poděkovat vyšetřovatelům za to, že mi poskytli čas, abych se mohl vyjádřit k nesmírně důležitému tématu připravované globální pandemické smlouvy, ale vím, že můj dnešní čas je omezený, takže bych rád rovnou přešel k podrobnému popisu relevantních souvislostí a kontextu pro pochopení tohoto příběhu.

Za prvé, Světová zdravotnická organizace byla založena v roce 1948, aby podporovala „dosažení co nejvyšší úrovně zdraví všech lidí“. Toho chce dosáhnout tím, že bude působit jako „řídící a koordinační orgán v oblasti mezinárodní zdravotní práce“.

Proto řídící orgán WHO, Světové zdravotnické shromáždění, přijalo v roce 1951 Mezinárodní sanitární předpisy, které sloučily četné, překrývající se mezinárodní dohody upravující karanténní postupy a další mezinárodní zdravotní kontroly do jediné úmluvy.

V roce 1969 byl nahrazen Mezinárodním zdravotním řádem, který ve znění z let 1973 a 1981 zahrnoval šest nemocí, ale zaměřoval se na tři: choleru, žlutou zimnici a mor.

Obavy z „výskytu, opětovného výskytu a mezinárodního šíření nemocí a jiných hrozeb“ současně s nárůstem mezinárodního cestování v 90. letech 20. století vedly k výzvám k zásadní revizi smlouvy a po události SARS v roce 2003 a epidemii ptačí chřipky typu A v roce 2004 (pokud si na ni vzpomínáte) vedl obnovený pocit naléhavosti k revizi MZP v roce 2005.

Tato revize zahrnovala vytvoření nové kategorie vyhlášení Světovou zdravotnickou organizací: mimořádná situace v oblasti veřejného zdraví mezinárodního významu, která se vhodně označuje zkratkou PHEIC.

Vyhlášení PHEIC dává WHO pravomoc získávat a sdílet informace o jakékoli vyhlášené zdravotní krizi kdekoli na území IHR, a to se souhlasem nebo bez souhlasu jednotlivých vlád. A podle Stephena Morrisona – ředitele Centra pro globální zdravotní politiku při Centru pro strategická a mezinárodní studia – to potenciálně umožňuje zásah „botami na zemi“ armádě USA nebo jiným členským zemím NATO, které mohou v těchto prostředích působit, pokud jde o pozemní dopravu, zásobovací řetězec a distribuci komodit.

Poprvé byl PHEIC vyhlášen v roce 2009 během pandemie tzv. prasečí chřipky, která, jak se později ukázalo, byla založena na značně nadhodnoceném počtu případů. „Pandemie“ prasečí chřipky totiž nesplňovala definici „obrovského počtu úmrtí a případů onemocnění“, kterou uvedla sama WHO na svých internetových stránkách, a když na to 4. května 2009 upozornil reportér CNN, byla tato formulace okamžitě odstraněna.

Richard Schabas, bývalý hlavní lékař kanadské provincie Ontario, tehdy uvedl: „Někdy si někteří z nás myslí, že WHO znamená Světová organizace pro hysterii.“

V roce 2010 dospělo vyšetřování časopisu British Medical Journal a vyšetřování Rady Evropy k závěru, že klíčoví vědci, kteří radili tehdejší ředitelce WHO Margaret Chanové, aby vyhlásila PHEIC v souvislosti se strachem z prasečí chřipky, „vykonávali placenou práci pro farmaceutické firmy, které z připravovaných pokynů profitovaly“, a pokárali WHO za naprostou netransparentnost tohoto procesu.

PHEIC byly následně vyhlášeny v roce 2014 pro vyhlášení dětské obrny, v roce 2013 pro epidemii eboly v západní Africe, v roce 2015 pro „epidemii“ viru zika, v letech 2018-2020 pro epidemii eboly v Kivu a samozřejmě v roce 2020 pro pandemii tzv. nového koronaviru a v roce 2022 pro „pandemii“ opičích neštovic(?).

Každý z těchto případů vedl k obrovským výplatám pro výrobce léčiv a další příjemce výhod rostoucího komplexu biologické bezpečnosti a k obrovskému posílení pravomocí „zdravotnických orgánů“ v každé zemi a zejména WHO. Ve skutečnosti nám bylo řečeno, že současný ředitel WHO dokonce ignoroval rozhodnutí svého „odborného poradního sboru“ jednostranně vyhlásit loňskou epidemii opičích neštovic za mimořádné ohrožení veřejného zdraví mezinárodního významu.

Je neuvěřitelné, že WHO se nespokojí s pozoruhodnou mocí, kterou již má. V současné době se zabývá záměrně matoucím procesem, jehož cílem je dělat dvě věci současně:

• Za prvé, znovu změnit Mezinárodní zdravotnické předpisy a dát WHO ještě větší pravomoci dohledu a kontroly během libovolně vyhlášené zdravotní krize.
• A zadruhé, vytvořit globální pandemickou smlouvu, která by nahradila suverenitu jednotlivých národních států a přenechala WHO ještě větší pravomoci k monitorování a kontrole orgánů veřejného zdraví ve jménu prevence příští pandemie.

Procesy těchto dvou oddělených jednání probíhají současně, a přestože se v těchto procesech objevuje fíkový list o účasti veřejnosti, ve skutečnosti mají čas vyjádřit svůj názor na potřebu takové smlouvy pouze akreditované organizace, a ani v tomto případě není WHO povinna takové názory vůbec zohlednit.

Místo toho probíhají skutečná jednání za zavřenými dveřmi na neveřejných zasedáních a návrhy dokumentů a zápisy ze schůzek se jen občas dostanou na veřejnost.

A co hůř, jak již WHO prokázala, její postup při přijímání těchto pozměňovacích návrhů je v nejlepším případě formalitou, v nejhorším případě čistým divadlem.

To, že se za zavřenými dveřmi schází zcela nevolený a nikomu neodpovědný orgán, který má tak velkou moc nad mezinárodními záležitostmi, aby pod záminkou dalšího vyhlášeného stavu nouze rozhodl o budoucnosti lidstva, by mělo být dostatečně znepokojivé. Ale těch několik málo podrobností, které o těchto jednáních prosákly na veřejnost, je ještě děsivějších.

Patří mezi ně:

• ustanovení v návrhu navrhované smlouvy, která by členské státy zavazovala k zavedení cenzury online v případě budoucích krizí pod záminkou „boje proti dezinformacím„.
• ustanovení o vytvoření celosvětového systému digitálních očkovacích pasů, který by v případě příští vyhlášené krize zabránil neočkovaným lidem v cestování;
• a požadavky, aby členové WHO „vybudovali a posílili systémy dozoru“ pro případ budoucích pandemií.

Ačkoli se tyto myšlenky mohou zdát neškodné nebo dokonce ušlechtilé těm, kteří neznají historii WHO nebo budování sítě biologické bezpečnosti, pro ty z nás, kteří prožili tři roky bezprecedentní lékařské tyranie – od nucených karantén a uzavírek až po snahu nezákonně nařizovat experimentální lékařské zákroky -, musí být zastavení bezprecedentního uchopení moci WHO naší největší prioritou.

Světovou zdravotnickou organizaci v současnosti tvoří 194 členských států včetně Kanady. Aby se stát mohl stát členem WHO, musí ratifikovat Ústavu WHO, která uděluje řídícímu orgánu WHO, Světovému zdravotnickému shromáždění (WHA), pravomoc „přijímat úmluvy nebo dohody týkající se jakékoli záležitosti spadající do pravomoci organizace“, což po ratifikaci zavazuje každý členský stát tyto úmluvy přijmout nebo do 18 měsíců oznámit generálnímu řediteli WHO odmítnutí nebo výhrady k tomuto přijetí.

Jako členský stát WHO je Kanada povinna dodržovat rozhodnutí Světového zdravotnického shromáždění nebo uvést konkrétní důvody částečného nebo neúplného dodržování pravidel a dohod Světového zdravotnického shromáždění. Kanadská agentura pro veřejné zdraví proto pravidelně poskytuje „sebehodnotící zprávy“ týkající se dodržování vlastních mezinárodních zdravotnických předpisů.

Kanaďané musí přinejmenším využít všech svých pravomocí a jakýmkoli způsobem znovu potvrdit suverenitu Kanady nad svým veřejným zdravím tím, že vyjádří své výhrady vůči IHR a smlouvě o pandemii. To by samozřejmě nebylo řešením problému, který představuje WHO, ale byl by to začátek. Důkladnějším řešením by bylo úplné vystoupení Kanady z WHO.

Ale jako člověk, který je nejen hluboce cynický, pokud jde o schopnost veřejnosti ovlivnit tyto záležitosti, ale který se skutečně domnívá, že samotný politický proces – s jeho inherentním zrušením individuální suverenity, a tedy i tělesné autonomie – je neplatný a nemorální, bych navrhoval, že by byl vhodný radikálnější přístup. Totiž aktivní a koordinovaná rozsáhlá občanská neposlušnost vůči lékařským nařízením a mandátům, ať už federálním nebo provinčním, které nejsou v zájmu zdraví jednotlivce, včetně, pokud je to možné, založení soukromých lékařských organizací s lékaři a dalšími podobně smýšlejícími, kteří jsou ochotni nerespektovat diktát WHO, Public Health Canada a jakýchkoli jiných samozvaných zdravotnických autorit a poskytovat zdravotní péči bez ohledu na stav očkování nebo jakýkoli jiný nerozumný diktát.

Vím, že k takovému hnutí nedojde bez zásadní změny ve vnímání veřejnosti, a taková změna by musela být podmíněna zásadní změnou v informovanosti a porozumění veřejnosti. Proto se účastním podobných šetření a dělám práci, kterou dělám, abych pomohl zvýšit povědomí o těchto otázkách.

Doufám, že chápete, že o tomto problému a jeho řešení je třeba říci mnohem, mnohem více, než je možné v krátké prezentaci, jako je tato, spravedlivě vyjádřit. Pokud máte zájem dozvědět se o tomto tématu více, doporučuji vám sledovat hypertextový přepis tohoto prohlášení, který je k dispozici na adrese corbettreport.com/pandemictreaty, a také se podívat do archivu The Corbett Report na mé předchozí práce o WHO a stavu biologické bezpečnosti a sledovat mé měsíční rozhovory s doktorkou Meryl Nassovou na stránkách Children’s Health Defense, kde dokumentujeme postup změn IHR a pandemické smlouvy směrem k jejich navrhované ratifikaci na 77. Světovém zdravotnickém shromáždění v květnu příštího roku.

Ale na závěr mi dovolte říci toto: WHO byla založena v roce 1948, aby koordinovala mezinárodní úsilí o podporu veřejného zdraví. Ale co je to zdraví?

Může se to zdát jako triviální otázka, ale jak jsme se v posledních letech přesvědčili, odpověď na ni může ovlivnit každý aspekt našeho života, od toho, jaké lékařské zákroky jsme povinni podstoupit, až po to, zda smíme či nesmíme opustit svůj dům.

Nemůžeme si dovolit, aby za nás na tuto nesmírně důležitou otázku odpovídali vládní zmocněnci a nevolení technokraté ve WHO. Je na nás, abychom si na ni odpověděli sami a rozhodli se, jaká zdravotní opatření jsme ochotni přijmout a za jakých okolností jsme ochotni je přijmout.

Jakákoli smlouva, zdravotní předpis nebo jiný dokument, který by se snažil narušit naši tělesnou autonomii, je neplatný a mělo by se s ním zacházet, jako by nikdy neexistoval.

Děkujei vám za váš čas.